Nikdy nepochybujte, že malá skupinka myslících lidí dokáže změnit svět. Nic jiného nikdy svět nezměnilo.

Mít pocit bezmocnosti je však omyl. Nemusí to tak být, pokud se najde dostatečné množství z nás, abychom tomu učinili přítrž. Vysvětlím to, začnu malým skandálem, malou reakcí a pak velkým poučením z historie.

Napsal jsem v tomto listě minulý týden, že už léta firma Vodafone odmítá v Británii platit daně. Firma Vodafone, která v této recesi zdvojnásobila své zisky, se různými účetními triky snažila roky vyhýbat placení daní, až bylo nakonec rozhodnuto, že Vodafone porušuje zákon. Vypadalo to, že Vodafone bude muset zaplatit daně ve výši 6 miliard liber.

Pak najednou nynější britský konzervativní ministr financí George Osborne zasáhl a firmě Vodafone skoro celou tuto částku - "neuvěřitelně" - jak konstatuje vysoký činitel britského daňového úřadu - odpustil.

Naproti tomu indická vláda se rozhodla postavit Vodafone v Indii před soud za miliardy, které dluží na daních tam. Ano, britský stát je méně funkční než stát indický, když jde o vybírání daní od bohatých firem. Richard Murphy z organizace Tax Research UK, vypočítal, že britské korporace se vyhýbají každoročně placení daní ve výši dalších 12 miliard liber a bohatí se vyhýbají placení daní ve výši až 120 miliard liber.

Mnoho lidí mi poslalo email, že jsou rozhořčeni, že Vodafone neplatí daně. Jeden z nich, jménem Thom Costello, zorganizoval na Twitteru protest. A tento týden ve středu přimělo sedmdesát rozhořčených občanů, aby nejvýznamnější pobočka Vodafonu - v Londýně na Oxford Street - musela zavřít. Transparenty před obchodem Vodafone na Oxford Street upozorňovaly, že se Vodafone vyhýbá placení daní.

Reakce z řad veřejnosti byla pozoruhodná. Znovu a znovu lidé říkali: "To jsem rád, že někdo tohle udělal" a "Takových protestů musí ale být daleko víc." Mnoho lidí se na Oxford Street zastavovalo a hovořilo o tom, jak se obávají škrtů a že přijdou o příbytky a o zaměstnání. Protest na Oxford Street proti Vodafonu se stal třetím nejdiskutovanějším tématem na twitteru, což znamená, že miliony lidí nyní vědí, čeho se Vodafone a vláda dopustily.

Můžete říci: No a co? A co se změnilo?

Máme-li však pochopit, že takovéto protesty mohou být účinné, je třeba určitých konkrétních příkladů z minulosti. Začněme nejbeznadějnější a nesmírně idealistickou kauzou - a podívejme se, jak zvítězila. První pokus uspořádat Gay Pride pochod se uskutečnil na londýnském Trafalgarském náměstí r. 1965. Přišly asi dvě desítky lidí - policie je zmlátila a zatkla. Homosexuálové byli tehdy v Británii za sex vězněni.

Představte si, že byste toho dne stáli na Trafalgarském náměstí a řekli těm dvaceti odvážným mužům a ženám: "Za pětačtyřicet let budou přímo na tomto místě kvůli Gay Pride pochodu zastavovat veřejnou dopravu a pochodu se budou účastnit statisíce lidí. V průvodu budou ženatí homosexuální manželé a zástupci všech britských politických stran, otevřeně homosexuální vojáci a ministři a obrovské množství heterosexuálních stoupenců. Za podivné budou považováni homofobové."

Stalo se to. Stalo se to během jediného života. A proč? Nikoliv proto, že by si lidé u moci najednou spontánně uvědomili, že pronásledování homosexuálů po tisíce let bylo nespravedlivé, ale protože se obyčejní lidé s rozhodností dali dohromady a požadovali spravedlnost.

Pokud dokáže takováto beznadějná kauza zvítězit, v důsledku systematického demokratického tlaku, zvítězit může cokoliv. Podívejme se na demonstranty, kteří si mysleli, že selhali. Protesty v USA proti vietnamské válce nezabránily usmrcení 3 milionů Vietnamců a 80 000 Američanů. Ale i v době, kdy tyto protesty údajně "nevedly k žádnému výsledku", dokázaly daleko víc, než demonstranti mohli vědět.

V roce 1966 Pentagon navrhl americkému prezidentu Johnsonovi, že by se válka ve Vietnamu dala ukončit tím, že by se proti Vietnamu použily jaderné zbraně. Jaderný útok by prý "ušetřil životy".

Johnson poukázal na okno, za nímž demonstrovalo množství lidí, a řekl: "Jak dlouho to bude trvat půl milionu rozhněvaných Američanů, než přelezou támhletu zeď u Bílého domu a prezidenta zlynčují?" Neudělal to.

V roce 1970 znovu navrhl Pentagon tentokrát prezidentu Nixonovi, aby byl Vietnam zničen jadernými zbraněmi. Nyní víme z odtajněných dokumentů, že i Nixon se to bál udělat - taky jen v důsledku obrovských protestů v amerických ulicích. Ti demonstranti se tehdy domnívali, že se jim nepodařilo ničeho dosáhnout - ale svými protesty zabránili jaderné válce.

Protesty zvyšují politickou cenu, takže vlády se obávají dělat špatná rozhodnutí. Totéž lze použít k omezení touhy pravičáků zlikvidovat sociální stát, zatímco rozdávají svým bohatým kamarádům miliony. Až se příště ministr financí Osborne rozhodne zase nějaké superkorporaci odpustit daně, bude vědět, že za to bude muset zaplatit cenu. Lidé to zjistí a budou zuřit. Čím je více protestů, tím je ta cena pro politiky vyšší. Jestliže to bude požadovat dostatečně velké množství z nás, můžeme donutit bohaté, aby uhradili svůj podíl na provoz naší země - namísto toho, aby to platili jen chudí.

Nikdy nevíte, jaký neočekávaný dopad budou vaše protesty mít - ale nebyla by Británie lepším místem k životu, kdybyste nahradili svůj bezmocný hněv skutečným protestem? Ano, můžete zůstat v pasivitě a nechat se dál okrádat bankéři a korporacemi a jejich politickými pomahači. Ale je to rozmazlenost myslet si, že "já nemůžu nic dělat". Každý může jednat na svou sebeobranu. Jak to vyjádřila Margaret Mead, velká bojovnice za demokracii: "Nikdy nepochybujte, že malá skupinka myslících lidí dokáže změnit svět. Nic jiného nikdy svět nezměnilo."

Zdroj v angličtině ZDE