O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měly učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak, jako se učí číst a psát a počítat.

(Jan Masaryk?)

LEKCE SVOBODY
Jednou se mi stala věc podivná. Já dostávám dopisy. A jeden ten dopis byl velice tlustý. A protože jsem člověk zvědavý, tak jsem tu tlustou obálku otevřel a tam byla tahle knížka.“
Ukázal knížku kameře, zalistoval v ní a připravil si brýle.
„Poslal mi ji kdosi, koho ani osobně neznám. Z Hradce Králové. Já jsem ji otevřel, tu knížku, a začal jsem číst. A najednou mě napadlo, že tohle je vlastně vzkaz. To je vzkaz od jednoho velikého vlastence, který svému vlastenectví obětoval život. Já bych ten vzkaz rád vyřídil a začnu číst třeba tady.“ Začal číst:
„To máte tak,“ píše. „Ono je dobře, že jsou mezi národy sloni a poníci. A je dobře, že ti mrňousi dostanou čas od času trošku na frak, když zapomenou třeba, že musejí do houfu. Jenže při tom nikdy nesmí zařvat žádný z těch malých, jak se lidově říká. Protože mrňousové mají zrovna tak nesmrtelnou duši jako ti velcí. S tatou jsme často mluvili o malých národech.“

Odložil knížku a zeptal se mě - „Pane Škutino, víte, kdo to byl tata?“ - Vyslovil krátké „a“ ve slově „tata“.
„Pan prezident Masaryk.“
„Ano. TGM. A toto říká jeho vtipný syn Jan.“

Četl dále: „S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii, ale starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňousové mají na světě zrovna tak své poslání jako ti velcí. A když někdo hodil flintu do žita jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, a ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul. On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku podle něj byli nebezpečnější. Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy jako my, Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze nebo v Bratislavě, jako kdyby se byl býval narodil v Moskvě nebo ve Washingtonu. A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu, z Paříže, z Londýna nebo z Moskvy a že se sice mrňousové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No, to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat. Národ, ať je malý nebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost, jinak by přestal být národem.

S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých. Veliký básník a veliký zahradník před Hospodinem, Karel Čapek. A jednou, když jsme zas takhle mluvili, on povídá: - Podívej se tamhle na ten strom. Jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým mízu. Takhle by se měly chovat velmoce k malým národům - povídal ještě Čapek. No, člověk může věřit buď na násilí, nebo na ideu. Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens a že velikost se nesmí měřit podle toho, kolik kdo má tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici jako v nějaké metropoli s miliony obyvatel.

Víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení.
Ale na jedno jsem vždycky věřil. Že nás Pán Bůh udělal všecky stejné. Jeden je bílý a druhý černý. Jeden je krásný jak vy a já, anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jinými slovy, všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, že má fortelnější ruce, možná že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi.

Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí a to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, pro Stalina, pro Trumana, pro celý svět.“

Odmlčel se a znovu se podíval do knížky:
„Já nevím, snad by se dala dodat ještě tadyhle jedna zajímavá myšlenka: ,Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jenom básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně a už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měly učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak jako se učí číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný. Každý den měli jsme je učit, že svoboda není jenom taková ta láska páska a vlasť - mast‘, že to není jenom to básnické volání po křídlech, měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je třeba vždycky spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce, jen pokud přitom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věcí vážit plně, jenom když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě zrovna tak jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.‘ A to je ten vzkaz,“ dodal.
A já řekl na závěr:

„Tak vám děkuji za tento vzkaz a za tuto lekci svobody.“
Z knihy:
Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! - autor Vladimír Škutina