Pomalovaná kůže

http://www.dharmagaia.cz/index.php?pg=knihy&kt=sungling&tp=bk&sb=&ic=343

Pomalovaná kůže

      Mladý Wang z Tchaj-jüanu si vyšel časně zrána ven. Potkal mladou ženu, v náručí nesla nějaký ranec a kráčela sama; chůze jí zřejmě působila velikou námahu. Přidal do kroku a dohonil ji. Bylo jí asi šestnáct let a byla neobyčejně krásná, takže jeho srdce ihned v ní nalezlo zalíbení. Zeptal se jí, jak to, že chodí venku samotinká a ještě za úplné noci.

      Dívka odpověděla: "Náhodný pocestný nemůže rozptýlit mé hoře a zármutek. Proč se mě vyptáváte?"

      "Co vás trápí, paní?" zeptal se mladík, "snad bych vám mohl pomoci, neodmítejte mě."

      Dívka zachmuřeně odvětila: "Mé rodiče posedla touha po mamonu a prodali mě za rudá vrata do bohatého domu. Paní domu byla velmi žárlívá, od rána do noci mě jen týrala a spílala mi, takže jsem to už nemohla déle snášet. Rozhodla jsem se prchnout někam daleko."

      Na otázku, kam má namířeno, odpověděla: "Uprchlík jako já nemůže mít žádný pevně vytčený cíl."

      Mladík poznamenal, že jeho chudobná chýše není daleko odtud, a prosil, aby ho poctila návštěvou. Dívka s radostí šla za ním. Mladík jí vzal uzel a zavedl ji do svého domova. Když dívka viděla prázdný domek, zeptala se ho, zda nemá rodinu. Vysvětlil jí, že to je jeho studovna.

      "Je zde velmi krásně, a chcete-li se slitovat nad svou služebnicí a zachránit jí život, musíte vše uchovat v tajností a neprozradit mě."

      Mladík přisvědčil a pak vstoupili na lůžko. Potom jí přikázal, aby se skrývala v domku.

      Uplynulo již několik dní a nikdo o tom neměl ani tušení. Potom Wang naznačil své manželce paní Čchen, co se stalo. Paní Čchen se obávala, že to bude ženina z nějaké mocné rodiny, a radila mu, aby ji poslal pryč, ale Wang o tom nechtěl ani slyšet.

      Stalo se, že šel náhodou po tržišti. Potkal taoistického kněze, který se na něho polekaně podíval a začal se ho vyptávat, zda se s někým nesetkal. Mladík popřel vše, ale taoista mu řekl: "Zlý opar obtáčí vaše tělo, nač tedy lžete?"

      Wang však stále tvrdošíjně zapíral. Kněz tedy odešel řka: "Hlupák! Jsou to na světě lidé: smrt už jim číhá za zády, a oni ještě neprocitnou."

      Wanga jeho slova zarazila a začal dívku poněkud podezřívat. Přemýšlel sem i tam, ale jak by tak vysloveně krásná žena mohla být nějaká čarodějka? Pravděpodobně mi kněz chce vnutit nějaké vyhánění duchů, aby si sehnal něco k jídlu. Nic asi na tom nebude!

      Když přišel k vratům studovny, zjistil, že jsou zastrčena zevnitř, a nemohl jimi vejít. Začalo mu být divné, co se tam asi děje. Přelezl zborcenou zídku, ale dveře domku byly také zavřeny. Přikradl se k oknu a nahlédl dovnitř. Uzřel ohyzdného upíra s obličejem zeleným jako peří ledňáčka, zuby měl špičaté jako pila. Na lůžku byla prostřena lidská kůže a upír držel v ruce štětec s barvou a líčil ji. Když skončil, odhodil štětec a zdvihl kůži. Potom ji oblekl na sebe, potřepávaje jí jako oblekem, a proměnil se v tom okamžení v dívku. Vida tuto scénu, Wang se zděsil. Vrhl se na zem a po čtyřech se plížil pryč. Honem se rozběhl za taoistou, ale ten už nebyl nikde k spatření. Zběhal všechno kolem dokola, až v polích ho zastihl. Vrhl se před ním na zem a prosil o pomoc.

      Taoista řekl: "Vyhovím vašemu přání a zaženu tohoto upíra. Je to však také ubohá bytost, která teprve nyní nalezla svého zástupce, aby ji vystřídal, a proto nemohu zhubit její život."

      Daroval Wangovi plácačku na mouchy a přikázal mu, aby si ji pověsil na dveře ložnice. Než se rozloučili, smluvili si, že se setkají v chrámu Zeleného císaře.

      Když se Wang vrátil, neodvážil se vejít do studovny, nýbrž ulehl ve vnitřních pokojích, kde si zavěsil i plácačku.

      Uplynula asi doba jedné hlídky, když se před dveřmi ozval nějaký dupot. Wang se sám neodvážil vyhlédnout ven, nýbrž poslal svou manželku. Spatřila přicházet onu dívku. Zhlédnuvši plácačku, neodvážila se dívka vstoupit dovnitř. Zastavila se a začala skřípat zuby. Po hodné chvíli pak odešla, ale za malý okamžik se znovu vrátila a začala zlořečit: "Kněz mě chce zastrašit, ale to se mu nepodaří. Což když vezmu plácačku do úst a vyplivnu ji?"

      Uchopila plácačku a roztrhala ji. Nato vyrazila dveře ložnice, vnikla dovnitř a skokem se vyhoupla na Wangovo lůžko. Roztrhla mu útroby, uchvátila srdce a odešla. Manželka začala křičet, do světnice se seběhly služky a posvítily si na něho. Wang byl již mrtev a z hrudi mu vytékaly proudy krve. Paní Čchen v hrůze prolévala slzy, ale neodvážila se ani hlesnout.

      Když se rozednilo, poslala mladšího bratra Wangova, aby doběhl za taoistou a pověděl mu, co se stalo. Taoista se zle rozlítil: "Já jsem s tím upírem měl útrpnost a on se zachová takhle drze!"

      Následoval pak Wangova bratra k jeho domovu. Dívka však již zmizela, jako by se po ní země slehla. Kněz zdvihl hlavu a začal se rozhlížet na všechny strany.

      "Na štěstí neutekla příliš daleko," řekl a zeptal se, komu patří ten příbytek na jižním dvoře. Druhý bratr odpověděl, že je to jeho obydlí. Nato kněz prohlásil, že je upír nyní v jeho domku. Druhý bratr se vyděsil a tvrdil, že to není možné. Tu se ho kněz zeptal: "Nu, přišla k vám nějaká neznámá osoba nebo ne?"

      "Opravdu nevím," řekl bratr, "protože jsem pospíchal do chrámu Zeleného císaře. Musím tam zajít a přeptat se."

      Za chvíli se vrátil a řekl: "Máte pravdu. Dnes ráno k nám přišla nějaká stařena a chtěla, abychom ji najali, že bude u nás pracovat. Naši si ji tedy nechali a dosud je u nás."

      "To je ten upír," řekl kněz.

      Potom se všichni odebrali k bratrovu domovu. Kněz se postavil na dvoře, opíraje se o svůj dřevěný meč.

      "Čtvernohá obludo, vrať mi mou plácačku!"

      Stařena v jizbě se tak vystrašila, že by se byl na ní krve nedořezal. Vyrazila ze dveří a chtěla prchnout. Kněz se za ní rozběhl a ťal ji mečem. Stařena padla na zem, lidská kůže se s ní svlékla, jako když ji rozpáře, a v okamžení se proměnila v odporného upíra, který ležel na zemi a kvičel jako vepř. Kněz mu srazil hlavu dřevěným mečem a jeho tělo se proměnilo v hustý dým, válející se po zemi. Kněz vyňal láhev z tykve, vytrhl zátku a postavil ji doprostřed dýmu. Ozval se svist, jako když ústa sají vzduch, a v okamžení se dým ztratil. Taoista zazátkoval tykev a vložil ji do svého tlumoku. Potom si začali prohlížet kůži. Bylo na ní namalováno obočí, oči, ruce, nohy, všechno do nejmenších podrobností. Kněz kůži svinul, zašustěla, jako když se svinuje obraz kolem osy, a uložil ji také do vaku. Potom se s nimi rozloučil a chtěl odejít. Paní Čchen za ním vyběhla k vratům, vrhla se na zem a plačky ho prosila, aby navrátil život jejímu manželovi. Kněz se omlouval, že to není v jeho moci. Paní Čchen hořekovala ještě úpěnlivěji, bila čelem o zem a nechtěla vstát.

      Kněz se hluboce zamyslil a řekl: "Opravdu jsem nevnikl hluboko do nauk a nedovedu křísit mrtvé, ale ukáži vám jednoho muže, který to snad umí. Odeberete-li se k němu a požádáte-li ho, jistě se o to pokusí."

      Na otázku, kdo to je, odvětil, že na trhu bývá malomocný žebrák, který neustále leží na hromadě hnoje. "Zkuste pobít před ním čelem a úpěnlivě ho proste. Kdyby se k vám snad, vzácná paní, choval nerozumně a hrubě, nesmíte se zlobit."

      Druhý bratr ho také dobře znal.

      Potom se rozloučili s knězem a oba, bratr i manželka, se odebrali na trh. Spatřili tam žebráka povalujícího se a zpívajícího na ulici. Z nosu mu visely nudle na tři stopy a byl tak špinavý, že se k němu nikdo nemohl ani přiblížit. Paní Čchen se k němu připlazila po kolenou. Žebrák se rozesmál: "To mě tak milujete, vzácná paní?"

      Když mu paní Čchen vyložila, oč jde, rozchechtal se ještě hlučněji: "Každý mužský vám může být manželem, nač ho mám křísit?"

      Když však paní Čchen prosila ještě úpěnlivěji, řekl: "To je divné. Člověk umře a oni chtějí na mně, abych ho zase vzkřísil. Cožpak jsem nějaký král pekel?"

      Zlostně udeřil paní Čchen holí. Paní přemohla bolest a pokorně přijímala rány. Pomalu se kolem nastavěl zástup lidí z trhu jako zeď. Žebrák vykašlal plnou hrst hlenů a vecpal je paní Čchen do úst poroučeje jí, aby je snědla. Paní Čchen se zarděla a začala váhat. Tu si však vzpomněla na to, co jí poručil kněz, přemohla se a spolkla je. Zdálo se jí, jako by jí do krku vklouzl nějaký tvrdý knedlík. Zakuckala se a polkla. Knedlík zůstal trčet někde v hrudi. Žebrák se rozesmál na celé kolo a řekl: "Tahle kráska mě má opravdu ráda."

      Zdvihl se a odcházel, aniž jí věnoval jediný pohled; paní kráčela za ním jako spoutána. Žebrák vstoupil do chrámu, paní honem pospíchala za ním, ale žebrák jako by se do země propadl. Hledali ho vpředu, vzadu, ale nebylo po něm ani památky.

      Paní plna studu a rozhořčení se vrátila domů. Byla zdrcena hořem nad manželovou smrtí a nadto se styděla, že polkla žebrákovy hleny. Bila hlavou o zem, plakala a naříkala a přála si toliko, aby ji na místě stihla smrt. Chtěla svému manželovi setřít krev a připravit jeho tělo do rakve. Všichni domácí stáli kolem, ale nikdo se neodvážil k ní přiblížit. Paní Čchen objala mrtvolu, sbírala vnitřnosti, pořádala je a plakala. Jak kvílela, zajíkla se, sklonila hlavu a chtělo se jí zvracet. Cítila, jak knedlík, který jí vězel v útrobách, náhle vylétl ven. Nestačila se ani odvrátit a už padl do otevřené hrudi manželovy. Polekaně se podívala, co to je. Bylo to lidské srdce, které v hrudi začalo prudce bít, až poskakovalo. Horký dech vyrazil vzhůru jako kouř. Užasla nad tím a kvapně oběma rukama sevřela manželovu hruď. Objímala ji a tiskla, co měla síly. Po chvilce se unavila a tu z trhliny začal unikat horký dech a životní sila. Honem roztrhla kus brokátu a ovázala jím ránu. Rukama pak třela mrtvolu, až po chvilce zteplala. Pečlivě muže přikryla pokrývkami a poduškami, a když se o půlnoci na něho podívala, zjistila, že už zase dýchá. K ránu pak už přišel docela k sobě. Když ho oslovila, odpovídal zmateně jako ze sna a cítil bolest u srdce. Tam, co byla ona trhlina, zůstala jizva jako nitka. Ponenáhlu se však uzdravoval.

      Kronikář podivných příběhů praví: Jací hlupáci jsou lidé tohoto světa! Je už nad slunce jasnější, že jde o upíra, a oni ještě tvrdí, že je krásný. Jak pomatený je takový hlupák! Každému je zřejmo, že dotyčný to s ním myslí upřímně, a on ho ještě podezřívá z falše. Zato však miluje lidskou krásu a loví ji, kde může. Žena pak musí polykat lidské hleny a činí tak ráda. Nebe odměňuje dobré skutky, ale takový pomatený hlupák to vůbec nepochopí. Není to politováníhodné?