Tři ekonomiky, jediná termodynamika a skutečný původ bohatství národů

Johna Michaela Greera jsme v Britských listech představili již dříve, souhrnně zde - a také v několika překladech Karla Dolejšího a Jindřicha Kalouse z Greerova blogu The Archdruid Report. V první polovině letošního léta se Greer v sérii šesti článků soustředil na vztahy mezi ekonomikou lidstva a "ekonomikou" mimolidských, tj. přírodních systémů, mezi jednotlivými součástmi ekonomiky lidstva navzájem a také mezi ekonomickými "zákony" a zákony termodynamiky. Jak už je u něho obvyklé, dochází k originálním závěrům, na které - tím větší měrou, že jsou ignorovány myšlenkovým a mediálním mainstreamem - by se mělo soustavně a hlasitě upozorňovat, dokud je ještě šance využít jich k nekrvavému a pokud možno co nejméně bolestnému řešení nadcházejících krizí a kolapsů období soumraku průmyslové civilizace a její fosilní energetiky.

Termodynamická ekonomika

Zřejmě nejhodnotnějším poučením z posledních měsíců ekonomického chaosu je rozsah fiaska, které utrpěly konvenční ekonomické myšlenky při pokusech o jeho vysvětlení. Příkladem je vývoj cen ropy, které se zachovaly jinak, než předpovídali všichni, kdo se k tomu cítili být povoláni. Pravdu neměl nikdo z nich. Rostoucí ceny ropy nepopohnaly nové vrtání nebo nové způsoby extrakce surovin z nekonvenčních zdrojů, které by přineslo vyšší těžbu a snížilo ceny; nezpůsobily zásadní objevy nových druhů primárních energií, které by snížily ceny energií obecně; nezajistily nákladovou efektivnost obnovitelných energií; a ani nevystřelily do výšin, které by způsobily kolaps globálních obchodních vztahů a zastavily světovou ekonomiku. Místo toho se po dosažení ropného zlomu v roce 2005 a během následujícího plató globální těžby ropy ceny pohybovaly nahoru a dolů ve vlnách, které kulminovaly drastickým nárůstem v létě roku 2008 a následujícím stejně drastickým pádem. Hlásné trouby ekonomického růstu už vítězoslavně oznamují konec krize (stejně jako činily v roce 1930, kdy se akciové trhy dočasně oživily a všechny možné ekonomické ukazatele vykázaly návrat na úroveň roku 1929 před následujícím ještě ničivějším pádem), avšak ceny ropy tvrdohlavě pokračují v chování, které popírá platnost zákonů nabídky a poptávky.

Zajímavé na tom je, že ropa podobný způsob stavění ekonomických zákonů na hlavu už jednou předvedla. Jednou z velkých výzev ekonomické teorii bylo období stagflace následující po ropném šoku 70. let. Průmyslový svět se ocitl v teoreticky nemožné situaci: Ceny rostly, mzdy s nimi jen stěží udržovaly krok a ekonomická aktivita prudce poklesla. Víc než desetiletí se ekonomové pokoušeli o vyluštění této hádanky. Někteří vytušili, že to zřejmě mělo něco společného s ropnou krizí, ale to samo o sobě vyvolávalo nepohodlné otázky. Chování světové ekonomiky tváří v tvář růstu cen ropy popřelo vše, co se ekonomové do té doby považovali za dané. Nakonec své snahy o vysvětlení stagflace vzdali s tím, že šlo o anomálii, která odezněla sama a proto není nutno se o ni dále starat.

Jednou z mála výjimek mezi většinou ekonomů, kteří si neuvědomili nedostatečnost nejzákladnějších východisek ekonomické teorie, byl E. F. Schumacher. Zdůraznil, že v moderní průmyslové společnosti energetické suroviny nejsou jen jednou z mnoha komodit. Jsou zdroji všech zdrojů, základním předpokladem vůbec umožňujícím jakoukoli ekonomickou aktivitu. Pravidla určující chování všech ostatních komodit nemohou být zjednodušeně aplikována na zdroje energií. Energie se řídí svými vlastními zákony - zákony termodynamiky. Zjednodušeně řečeno, pokud jde o energii, nezáleží na množství, ale na koncentraci. Podle druhého termodynamického zákona se koncentrace energie snižuje. Fosilní paliva vznikla tak, že působením živých organismů proti všeobecné tendenci růstu entropie se do nich zkoncentroval jen zanedbatelný zlomek celkové přijaté sluneční energie za současného vyzáření obrovského množství tepla do vesmíru. Fungování životně důležitých systémů průmyslové civilizace v jejich současné podobě a při současném způsobu jejich organizace je podmíněno takovým využitím koncentrovaných energetických zdrojů, které jejich vysokou energetickou hustotu degraduje za vzniku velkého množství odpadního tepla. Využívání sluneční energie pomocí moderních technologií je sice příkladem, že i rozptýlené zdroje energie by za určitých předpokladů mohly dokázat naplnit základní životní potřeby lidstva. Předběžnou podmínkou ale je úplná změna uspořádání společenských a ekonomických systémů. Využití sluneční energie ve větším měřítku by vyžadovalo něco zcela jiného než jsou dnešní centralizované energetické sítě s velkými elektrárnami, rafinériemi a produktovody nebo globální řetězce zásobování založené na zámořské dopravě. Jinými slovy: Jakmile se koncentrované zdroje fosilních energetických surovin stanou nedostatkovými, mnohá základní ekonomická pravidla formující dnešní rozhodování budou nadále nepoužitelná. To na druhé straně dokazuje, že ekonomie neexistuje ve vakuu. Její základní zákony byly formulovány v době, kdy ekonomické procesy byly ovládány - chce se říci deformovány - dočasnou historicky unikátní možností lidstva čerpat jedinečné zdroje levné a vysoce koncentrované fosilní energie. Nová základní pravidla, která vzniknou v době soumraku éry levné energie, budou určována skutečností, že energie se opět stane vzácnou, drahou a rozptýlenou. Znovu bude nutno věnovat pozornost nesčetným způsobům, jimiž jsou ekonomické systémy lidské civilizace svázány s přírodními procesy a jejich zákony.

Kde ekonomie selhává

Pochopit současné ekonomické myšlení znamená také porozumět většině chyb v chování lidstva, které pomalu začíná měnit současnou průmyslovou civilizaci v ruiny. Podle většinově přijímaného ekonomického modelu světa jsou produkce a cena komodity nastaveny rovnováhou mezi poptávkou konzumentů a ochotou výrobců na poptávce profitovat. Za určitých okolností a s určitými omezeními může tato teorie přijatelně fungovat. Činila tak posledních 300 let, kdy takové okolnosti, tj. nadbytek levné energie, byly skutečností. Za všechna ta staletí ekonomové ztratili povědomí o jejich existenci. Nejdůležitější příčinou současné krize je tvrdými fakty podložená skutečnost, že zapomenutá omezení se vracejí do hry a dosavadní okolnosti se vytrácejí.

Teoretický vztah mezi nabídkou a poptávkou funguje jen za předpokladu, že nabídka není omezena mimoekonomickými faktory: Fyzikálními, politickými, technickými či ekologickými. S některými z nich se ekonomové pokoušeli více či méně úspěšně vyrovnat, jiné zcela ignorovali. Mezi ty posledně jmenované patří nepohodlná otázka, do jaké míry jsou ekonomické aktivity lidstva závislé na přírodním světě. Jeden z mála pokusů o kvantifikovanou odpověď provedl kacíř mezi ekonomy Robert Costanza. Dopracoval se k závěru, že z každého dolaru obíhajícího na Zemi bylo 75 centů výsledkem přírodních procesů poskytujících nutné podmínky k vytvoření těch zbývajících 25 centů. Nejprve musí přispět příroda a její příspěvek určí, kolik může lidstvo vyrobit. E. F. Schumacher v této souvislosti rozlišuje primární a sekundární statky. Sekundární statky jsou vše, co vzniká lidskou prací. Primární statky poskytuje příroda a jsou podmínkou vzniku sekundárních statků. Z neschopnosti rozlišovat mezi primárními a sekundárními statky pramení velká část současných ekonomických nesmyslů. Jeden sekundární statek je obvykle možno nahradit jiným, jestliže dojde nebo se jeho cena vyšplhá příliš vysoko. Pro primární statky to však neplatí. V přírodě platí jiné pravidlo - Liebigův zákon minima: Produkce je omezena nejvzácnějším potřebným zdrojem. Někdy sice lze nahradit jeden primární statek jiným, ale vždy za cenu větší spotřeby energie, což zvyšuje nutné náklady bez nárůstu ekonomického užitku. Nerozpoznaný rozdíl mezi primárními a sekundárními statky je jednou z hlavních sil pohánějících naši dnešní krizi. Posledních 300 let světové hospodářství využívá beze zbytku každý primární statek, který je možno přeměnit na sekundární. Veškeré "zboží" nebo "služby" poskytované přírodou jsou spotřebovávány průmyslovou společností bez jakékoli představy o možnosti nahradit je něčím jiným ani o možných nákladech takové náhrady. Rozpor mezi tímto beznadějně krátkozrakým přístupem a nepřekročitelnými limity přírody uvaluje dodatečné náklady na všechny průmyslové ekonomiky světa. Greer se domnívá, že zde leží pravá příčina ekonomických dysfunkcí posledních 40 let, od ropného šoku 70. let až po současnou finanční krizi.

Bohatství přírody

Jak je tedy zřejmé, moderní (v historickém smyslu, tj. počínajíce klasiky politické ekonomie 18. století) ekonomické myšlení - vinou své přetrvávající neschopnosti vyrovnat se se závislostí lidské ekonomické činnosti na přírodě - sehrálo a sehrává i nadále velmi důležitou roli při sklouzávání průmyslové civilizace do nynějších potíží. Adamu Smithovi ani jeho současníkům zřejmě nebyla jasná úloha primárních statků. David Ricardo, i dnes vlivná postava v ekonomické teorii, vášnivý obhájce teorie volného trhu, která vyhovovala jak britskému impériu 19. století, tak americkému impériu naší doby (jeho úvahy o volném trhu, postavené na nevyřčených předpokladech o nulových transakčních nákladech fungování zahraničního obchodu, zamlčují vliv těch, kdo z něho mají zisky, na kontrolu dopravních cest a směnných procesů), se proslavil názorem, že půda zůstává "původní a nezničitelnou" ekonomickou hodnotou bez ohledu na užitek z ní získaný. Kuriózní tvrzení, které by už v raném 19. století dokázal vyvrátit každý zkušenější sedlák, protože už tehdy byly známy špatné zemědělské praktiky i důsledky průmyslového znečištění vedoucí ke znehodnocování půdy. Ještě zajímavější však je, že tuto koncepci nulové ekonomické hodnoty darů přírody převzali i marxističtí ekonomové. Katastrofální poškozování životního prostředí v "reálně socialistických" režimech 20. století se nedělo náhodou, ale bylo přímým důsledkem marxistické ekonomické teorie, navíc okořeněným skutečností, že na rozdíl od vyspělých kapitalistických zemí, plundrujících především přírodu svých kolonií a později - vlastně až dodnes - rozvojových zemí, země "tábora míru a socialismu" měly pro provozování této činnosti k dispozici jen své vlastní území. Jediným ústupkem mainstreamových ekonomů ekologické dimenzi hospodářské činnosti je koncept "externalit" - zjištění, že když někdo poškozuje životní prostředí, jiní mohou v důsledku toho utrpět ekonomické ztráty a zaslouží si za to náhradu. Garrett Hardin ve slavném eseji "Tragédie obecní pastviny" využil tohoto názoru k připomenutí, že společnost, která jednotlivci umožňuje těžit z výhod poškozování přírody, zatímco náklady nese sama jako celek, v podstatě podporuje destrukci životního prostředí. I on však akceptuje Ricardovo fantazírování o nezničitelné půdě jako normálním stavu věcí, aplikuje ho na celé životní prostředí a pak zaměřuje pozornost na rádoby výjimečnou situaci, kdy někdo půdu nebo jiný přírodní zdroj znehodnocuje.

Podívejme se blíže na půdu, považovanou Ricardem za "nezničitelnou". Orná půda nespadla z nebe. Jako cokoli jiného, co má hodnotu, musela být vytvořena a má-li si svou hodnotu zachovat, je nutno o ni pečovat. Na rozdíl od lidských výtvorů však "pracovníci", kteří ji vytvářejí a udržují, nejsou lidské bytosti. Orná půda není jen skála rozpadlá na prach. Její velká část je organická hmota, částečně živí tvorové, částečně jejich tlející, ale ještě ne zcela rozložené pozůstatky, částečně rozpuštěné do organických koloidů, a to vše je výsledkem činnosti nesčetných živých tvorů za nepředstavitelně dlouhou dobu. Energie a suroviny protékají půdou a spojují baktérie, houby, řasy, červy, hmyz a mnoho jiných živých tvorů, kterých je v každém litru půdy více než lidí na Zemi, do jednoho z nejdůmyslnějších známých ekosystémů světa. Rostliny na něm participují, získávají z něj vodu a minerály a vracejí do něj svá tlející těla a řadu chemických sloučenin. Každý, kdo zemi obdělává a zároveň ji chce předat svým vnoučatům ve stejně hodnotném stavu, v jakém ji převzal od svých prarodičů, musí toto respektovat. Je to známo už desetitisíce let, dnes tuto tradici udržují především organičtí zemědělci. Pro ně není půda komoditou, ale komunitou, která má svou ekonomiku a ekonomika zemědělce na ní závisí, komunitou, se kterou lze obchodovat, ale je nutno respektovat její vnitřní, hluboce konzervativní a nezměnitelná pravidla. Musí vědět, co komunita potřebuje, co odmítá, čeho sama dost produkuje, co je pro ni vzácné, musí znát vnitřní dynamiku její ekonomiky. Jedině tak se zemědělec dočká své úrody. Za předpokladu dodržování uvedených pravidel "barterové výměny" mezi zemědělcem a komunitou obývající jeho půdu lze i při organickém hospodaření dosáhnout výsledků dostatečných k nakrmení lidstva.

Podobné závěry lze učinit pro jakoukoli formu ekonomické aktivity, i když její závislost na přírodě může být v některých případech méně zřejmá. Za lidskými činnostmi produkujícími sekundární statky vždy stojí mimolidské procesy - biologické, hydrologické, geologické, kosmické - jejichž výsledkem jsou primární statky. Konvenční ekonomie předpokládá, že jsou výsledkem nějaké materialistické obdoby Božího stvoření. To katastrofálně zkresluje situaci. Primární statky vznikly podobně jako sekundární přeměnou surovin na užitečné věci a služby prostřednictvím práce, kapitálu a energie. Jedinou odlišností je, že tyto procesy proběhly v mimolidském světě. Pokusy o jejich napodobení lidmi zatím vždy selhaly, což napovídá, že je zřejmě nikdy nebudeme umět nahradit lidskými výtvory a činnostmi. Greer proto navrhuje Schumacherovu myšlenku o primárních a sekundárních statcích rozšířit. Existuje dvojí ekonomika - primární a sekundární. První zahrnuje přírodní procesy vytvářející vše, co lidé potřebují jako podmínku existence a fungování sekundární - lidské - ekonomiky. Druhá je na první absolutně závislá. Jak bylo řečeno, nějaké tři čtvrtiny ekonomické hodnoty v dnešním světě jsou vytvořeny přírodou - tj. primární ekonomikou - a ani zbývající čtvrtina vzniklá v sekundární ekonomice by bez produktů a procesů té primární nikdy nemohla vzniknout. Proto také jakýkoli pokus nahradit vyčerpané přírodní zdroje umělými náhražkami vždy vede k nárůstu nákladů, které musí sekundární ekonomika vždy zaplatit. Výrok Adama Smitha tak nutně potřebuje přeformulovat. Bohatství národů je ve skutečnosti bohatstvím přírody. Čím dříve bude ekonomická hodnota přírodních procesů a jejich produktů - primárních statků - vzata v úvahu, tím lepší je šance, že se naši potomci dokážou odnaučit sebezničujícím vzorcům chování, které ženou moderní průmyslovou společnost do krizí a kolapsů.

Příroda, bohatství a peníze

Z hlediska mainstreamové ekonomie je nesmysl mluvit o bohatství nebo hodnotě, aniž by bylo řečeno, jak jsou tyto věci měřeny penězi. Obecně přijímaná víra, že bohatství vytvářené přírodou je bezcenné, dokud není přetvořeno v něco jiného lidskou prací, je vlastně založena na skutečnosti, že se za něj nemusí mimolidskému světu platit. Vyčíslení jeho hodnoty je velkou výzvou. Většina ekonomů považuje peníze a bohatství za zaměnitelné pojmy a zákony řídící chování peněz pro ně mají charakter přírodních zákonů, nezávislých na lidských cílech a zájmech. Menšina mezi nimi ostře rozlišuje a příslušná pravidla jsou pro ně umělými konstrukty, které zvýhodňují některé lidi na úkor jiných. Pravidelní Greerovi čtenáři přirozeně vědí, na které straně této fronty autor stojí. Trvat na tom, že tato zvláštní a svérázná forma peněz používaných v současné západní společnosti je jediná možná, je pro něho formou kulturního šovinismu. Peníze jsou v lidské historii poměrně pozdním vynálezem. Až do 18. století hrály v životě většiny lidstva jen malou roli. Většina zboží a služeb se směňovala v rámci domácnostních nebo lokálních ekonomik a jen ti nejbohatší používali peněz denně. Každá lidská společnost má nějaký sociální mechanismus distribuce zboží a služeb, i ty tzv. nejprimitivnější lovecké nebo pastevecké komunity znaly často dost komplikované způsoby, jak je dostat k těm svým členům, kteří je potřebovali. Používání peněz je jen jednou z řady možností. Moderní učebnice ekonomie se omezují jen na porovnání peněžní směny a výměnného obchodu a ostatní historicky vzniklé netržní formy distribuce ignorují. Z toho vyvozují nutnost používání peněz - vždyť výměnný obchod je tak nepraktický... Přitom všeobecný ekvivalent směny, tj. peníze, začal být nutný, teprve až se směna, fungující dávno před jejich vznikem, stala součástí tržního systému.

Peníze se od ostatních způsobů směny odlišují především třemi vlastnostmi. Za prvé, v rozsahu, ve kterém mohou nahradit jiné formy distribuce a směny, zatlačují všechny ekonomické aktivity do svého vlastního rámce. Toho se nejen využívá pro politickou kontrolu, ale hlavně to mění společnost v ekonomickou monokulturu. Ta je pak mnohem zranitelnější vůči cyklům tržní ekonomiky, které tak mají v průběhu historie čím dál významnější vliv na každodenní život domácností. Dalším charakteristickým rysem peněžní ekonomiky je, že činí ocenění některých kategorií zboží obtížnější - zmíněné primární statky jsou typickým příkladem. Většina tradičních společností světa s takovým oceněním a začleněním primárních statků do svého bezpeněžního způsobu distribuce nemá problém. Kulturními antropology jsou však související rituály vydávány za náboženské nebo rovnou za výraz pověrčivosti, což lze považovat za jejich hrubou dezinterpretaci.

Poslední odlišnost peněz od ostatních prostředků směny je často nepochopena. Jde o to, že peníze jako takové mohou fungovat i jako zboží a právo používat jich jako služba. Proto místo směny peněz za obyčejné služby a zboží a naopak je možné a často výhodnější směňovat peníze za peníze. Na této jejich vlastnosti je postavena existence celého finančního sektoru. Čím je tato dimenze ekonomiky rozsáhlejší, tím více peníze a finanční sektor dominují ekonomice i celé společnosti. Nakonec může dojít - a také v současnosti vidíme, že došlo - k tomu, že objem peněz obchodovaných jako zboží přesahuje objem obchodu se zbožím a službami o několik řádů. Na rozdíl od zboží a služeb, které mají svou vlastní hodnotu, hodnota peněz je vyjádřena zase jen penězi; na rozdíl od zboží a služeb, které musejí být vytvořeny prací ze zdrojů primární ekonomiky, peníze lze vytvořit z ničeho spoustou různých forem finanční alchymie, nebo také v důsledku momentálních mocenských zájmů vládnoucích skupin. Tyto odlišnosti mohou snadno způsobit - a právě teď vidíme, že způsobují - že se peníze mohou vymknout z rovnováhy s nefinančními statky.

Ve smyslu shora citovaných Schumacherových názorů a Greerem zavedených navazujících definic proto autor považuje za užitečné zavést další pojem - terciární ekonomika jako ekonomika peněžního zboží a finančních služeb a opět analogicky zdůraznit, že tak jako by neexistovala sekundární ekonomika bez primární, terciární by nebyla možná bez obou předchozích. Možná největším průšvihem, který způsobila soudobá ekonomická teorie světové ekonomice, je obrácení těchto vztahů, tj. nadřazení funkce a působení peněz nad primární a sekundární ekonomiku.

Antiekologie peněz

Zopakujme, že sekundární statky nemohou být vyrobeny, jestliže nemáme v ruce primární, poskytnuté nám přírodou. Mezi oběma kategoriemi a kategorií třetí, terciárními, tj. finančními statky, které nejsou produkovány přírodou ani lidskou prací a které v peněžním vyjádření tvoří daleko největší objem tržních aktivit průmyslových států, je však podobně zásadní rozdíl. Nejde jen ani hlavně o to, že hodnotu finančních produktů tvoří pouze naděje, že za ně někdy někdo zaplatí nebo že na nich někdy někdo vydělá, naděje, pravděpodobnost jejíhož splnění s drasticky rostoucím zadlužením států i jednotlivců v čase stále rychleji klesá. Základním rozdílem, který odlišuje terciární statky od obou předchozích kategorií, je skutečnost, že jejich množství je omezeno jen poptávkou. Množství hmotných statků nebo služeb vytvořených přírodou nebo člověkem je omezeno nabídkou přírodních zdrojů, výrobních prostředků, lidské práce. Na druhé straně - kolik dluhopisů může firma nebo vláda vytisknout? V podstatě tolik, kolik jich je někdo ochoten koupit. Rozdíl mezi množstvím zbožím regulovaným poptávkou a nabídkou je mimo jiné dán různými druhy zpětné vazby, které jejich produkci řídí. V tržní ekonomice jsou všechny sekundární statky předmětem negativní zpětné vazby, v čemž spočívá tajemství "neviditelné ruky" podle Adama Smitha: Nabídka každého sekundárního statku je omezena dostupnými přírodními vstupy, pracovní silou a kapitálem, takže zvýšená poptávka tlačí nahoru jejich cenu a některé potenciální kupce tak vytlačuje z trhu, zatímco zvýšená nabídka činí statky levnějšími a pouští více kupujících zpět na trh. Podobně rostoucí cena zboží povzbuzuje výrobce, aby investovali více zdrojů, práce a kapitálu do výroby toho zboží a tak uspokojovali dodatečnou poptávku, zatímco klesající cena umožňuje větší ziskovost jiným způsobům využití zdrojů, práce a kapitálu a nabídku drží na uzdě.

Negativní zpětnovazební smyčky podobného druhu řídí vznik všech primárních statků bez výjimky v pozemských přírodních systémech. Paralely jsou tak zjevné, že ekologové se začali uchylovat k metaforám z ekonomie a je dost možné, že ekologická ekonomie vysvětlující přírodní systémy jako analogie k fungování sekundární ekonomiky by mohla přispět k rehabilitaci ekonomie jako poctivé vědecké disciplíny a dát jí tak nový smysl v reálném světě.

Když se však podíváme na terciární ekonomiku finančních produktů, zjistíme, že se věci mají jinak. Zpětnovazební smyčky řídící jejich produkci jsou pozitivní. Možná stojí za zmínku dva známé přírodní procesy, které jsou řízeny pozitivní zpětnou vazbou: Řetězová jaderná reakce a rakovinné bujení. Je zřejmé, jaké jsou konce systémů, v nichž tyto procesy probíhají, jestliže nejsou zvenčí nějak regulovány. Přesně takhle pozitivní zpětná vazba ovlivňuje ekonomiku terciárních statků, jejichž produkce není omezena limity stanovenými primární a sekundární ekonomice přírodními a ekonomickými zákony. A přesně takhle fungovala i poslední hypotéční bublina. Domy, samy o sobě původně součást sekundární ekonomiky, byly rychle a brutálně přeměněny na terciární zboží, jehož hodnota spočívala především v předpokladu, že někdy v budoucnosti by mohly být zpeněženy za vyšší než nákupní cenu. Pozitivní zpětná vazba v terciární ekonomice v tomto případě - podobně jako v mnohých jiných - narušila fungování sekundární ekonomiky. Vedla k masivnímu přestřelení poptávky, které způsobilo nesprávnou alokaci zdrojů, ty pak chyběly v jiných oblastech sekundární ekonomiky a to vedlo k podobně masivní recesi.

Terciární ekonomika bývá s oblibou srovnávána s hazardními hrami, ty ale vždy mají své vítěze a poražené. Pozitivní zpětná vazba však funguje odlišně. Když jde trh nahoru, všichni investoři vyhrávají, když klesá všichni prohrávají. Cestou nahoru bohatství vzniká z ničeho, cestou dolů se v nic vypařuje. V tomto smyslu není od věci nazvat terciární ekonomiku antiekologií, systémem, kde všechny ekologické zákony stojí na hlavách, v němž všechny zavádějící vzorce chování vytvářené terciární ekonomikou narážejí na tvrdé limity ekologické reality. Greer se domnívá, že to je realistický popis finanční ekonomiky průmyslového světa a za kontroverzní je považován jen proto, že všechny generace od začátku průmyslové revoluce žily a žijí v průběhu vzestupné větve matky všech spekulativních bublin. Její hnací silou nebyly a nejsou finanční "produkty", ale samotný průmysl, přesněji řečeno celý projekt neustálého růstu produkce zboží a služeb v sekundární ekonomice, které se přeměnily v nosné médium terciární ekonomiky. Lidé investovali do průmyslových projektů, protože to slibovalo přinést později peníze. Jako každá bublina, i megabublina industrialismu přinášela ve své vzestupné fázi pohádkové zisky. Je však nekorektní tvrdit, že z ní měli prospěch všichni. Jedním z důležitých důsledků byla a je deformace globální směny ve prospěch průmyslových zemí a na úkor třetího světa. Jeho současná bída je zrcadlovým obrazem prosperity vyspělých průmyslových zemí a před začátkem průmyslové revoluce zdaleka nebyly rozdíly v prosperitě zemí dnešního prvního a třetího světa tak drastické.

Kdyby nebylo ekologických limitů, i megabublina průmyslové civilizace by praskla jako každá jiná po vyčerpání poptávky. Pod povrchem závratného úspěchu této bubliny však leží tvrdá realita její závislosti na zdrojích primární ekonomiky. Na rozdíl od peněz tyto zdroje nelze vytvářet z ničeho pozitivní zpětnou vazbou. Ta úspěšně zabránila průmyslové ekonomice dostatečně rychle reagovat na vyčerpání zdrojů fosilních paliv. Výsledky toho selhání se nám začínají vracet jako bumerang právě teď. Narážíme zde na kolizi ekonomiky a fyzikálních zákonů.

Ekonomie entropie

Rozdíly mezi třemi dosud popsanými ekonomiemi koření hluboko a stejně hluboké jsou rozdíly v jejich zpracování konvenčním ekonomickým myšlením. Tyto dvě sady rozdílů jsou však bohužel mimoběžné. Jedním z možných způsobů zkoumání této neshody je podívat se, jak jsou všechny tři kategorie ekonomií ovlivněny druhým termodynamickým zákonem. I kdyby se celý vesmír zbláznil, na entropii jako na zlatý standard fyziky se můžete vždy spolehnout.

Podstata druhého termodynamického zákona je tato: Všechna energie všude ve vesmíru, ponechána sama sobě, se vždy pohybuje a přeměňuje od vyšší k nižší hustotě za současného zvšování entropie. Po této cestě může být přinucena udělat užitečnou práci. Někdy dokonce malou část energie můžete "zahustit" tím, že její větší množství "zředíte", ale cena ve formě zákonitého zvýšení entropie, tj. míry neurčitosti nebo chaosu, musí být nějakým způsobem zaplacena vždy. Tento způsob myšlení nemáme rádi a posledních 300 let nás k němu ani nic nenutilo. Fosilní paliva dala lidstvu možnost ovládnout "zadarmo" takové množství vysoce koncentrované energie, jaké nikdy předtím nemělo k dispozici. Bylo snadné zapomenout, že šlo jen o kosmickou vzácnost, o kvantitativně zanedbatelnou, historicky jedinečnou a především konečnou příbojovou vlnu na toku energie tak mohutném, že se to téměř vymyká lidskému pochopení.

Pokud víme, ve vesmíru existují jen dva jevy produkující vysoké koncentrace energií. První je gravitace - mimochodem jeden z mála přírodních jevů ovládaných pozitivní zpětnou vazbou - za kterou vděčíme vzniku hvězd a nastartování jaderné fúze v nich. I v tomto případě však vládne entropie: Energie vyzářená Sluncem za celou dobu jeho 10 miliard let dlouhého života je jen zlomkem energie gravitačního kolapsu, který jeho vznik způsobil. Druhý je život. Život kombinuje pozitivní a negativní zpětnovazební smyčky a tak je mnohem nestálejší a křehčí silou než gravitace. Přesto uměl a umí balancovat na entropické vlně nejbližší hvězdy tak účinně, že i zanedbatelné zlomky nekonečného proudu sluneční energie dokázal zkoncentrovat do té míry, že nejen změnil planetu a vytvořil na ní vhodné životní prostředí a nepředstavitelnou spoustu živých tvorů, ale i zásobu jejich pohřbených těl, která nám teď na zlomek času vymezeného k existenci našeho živočišného druhu sloužila a kosmologicky vzato už jen malou chvíli bude sloužit jako jedinečný zdroj koncentrované energie. I tato energie je však jen zlomkem energie ztracené podle zákona entropie při vytváření jejích zásob. Ty jsme během tří století fosilního energetického flámu lehkomyslně prošustrovali a další zdroj podobně koncentrované energie na planetě zkrátka není po ruce. To, co zbylo, jsou zdroje rozptýlené energie. Snahy o jejich koncentraci však vedou k mnohem větším ztrátám energie, které jsou důsledkem zákona entropie. Jakmile tyto entropické náklady odečteme, moc už nám nezbude.

Zkuste to říci lidem a odpovědí vám bude nechápavý pohled. Žili jsme tak dlouho v podmínkách nadbytku koncentrované energie, že jen málo lidí si uvědomuje, jak vzácná souhra okolností to umožnila. Ekonomie tuto slepotu podporuje. Připouští sice fungování entropie v sekundární ekonomice, ale trvá na tom, že zdroje vytvořené primární ekonomikou jsou k dispozici vždy, jakmile se investuje dost práce a kapitálu. Primární ekonomie je však podřízena fungování entropie ještě v mnohem větší míře. Ignorováním této skutečnosti si připravujeme velmi nepříjemnou budoucnost.

Pokud jde o terciární ekonomiku, většina ekonomických teorií přisuzuje penězům antientropickou podstatu. Přitom však svorně ignorují základní mechanismus vestavěný do povahy peněz, který způsobuje jejich znehodnocování, totiž inflaci. Greer se domnívá, že inflace je hlavním způsobem, kterým terciární ekonomika řeší deformace způsobené nesouladem mezi svou neomezenou expanzí a tvrdými limity uvalenými entropií na primární a sekundární ekonomii. Je dost možné, že z historicky dlouhodobého hlediska je hodnota ztracená inflací stejná jako hodnota vytvořená úroky snížená o hodnotu zboží a služeb. Inflace zřejmě bude hrát důležitou roli i při řešení současné krize. S koncem éry nadbytku levných fosilních paliv svět čelí velmi zásadnímu poklesu bohatství v primární a sekundární ekonomice. Nominální hodnota bohatství v terciární ekonomice bude proto muset poklesnout ještě rychleji, aby tuto ztrátu vyrovnala. Otázkou zůstává, jakým způsobem to proběhne, ale jistě to nebude nic pěkného.

John Michael Greer po zveřejnění této tématické série šesti článků ohlásil na 1. října 2009 vydání své nové knihyThe Ecotechnic Future (Ekotechnická budoucnost), která volně navazuje na dřívější titul The Long Descent (Dlouhý úpadek). Bude jistě zajímavé sledovat další myšlenkový vývoj autora, jehož prognostické úvahy při veškerém jejich "radikálním realismu" neupadají do katastrofických vizí skokového kolapsu lidské civilizace a snaží se hledat rozumná řešení pro nastupující generaci.

Mezititulky jsou českými překlady názvů jednotlivých článků na blogu J. M. Greera The Archdruid Report. Odkazy na jednotlivé články pod jejich původními názvy jsou zde:

The Thermodynamic Economy ZDE