Zdeněk Neubauer: O cestách tam a zase zpátky

Zdeněk Neubauer:
Do světa na zkušenou
čili O cestách tam a zase zpátky
Malá rukověť k trilogii J.R.R. Tolkiena Hobit - Pán prstenů- Silmarillion

/úryvky, kráceno/

Tolkien svou trilogií překročil obzor světa odborné vědy, světa filologie. Filologie je vlastně poznávání smyslu jazyka určité kultury. Smysl znamená vnitřní poukaz k celistvosti. Vyjadřuje se jím sounáležitost toho, co k sobě přirozeně patří, co do sebe zapadá, aby vytvářelo srozumitelné Jedno. 

Původním projevem smyslu v jazyce je zpěv a vyprávění. To, co nejvíce vypovídá o světě třebas antického člověka, není kupodivu spotřeba masa, těžba kovů ani způsob odívání. Klíčem k porozumění jeho světa jsou především mýty, příběhy uložené do hymnů, eposů a vyprávění. Tajemství nítící filologovu lásku ke smyslu je skryto v nevyslovené otázce: jak může smyšlené vyprávění, fantastické, a tudíž podle běžných měřítek nepravdivé a neskutečné vyjadřovat pravou skutečnost světa? Odkud berou mýty svou moc zakládat a ukazovat uspořádání nějakého civilizačního útvaru? Filolog je užaslý nad krásou a zaujat smyslem svého předmětu, spíše než tajemstvím své fascinace.

Jak rozumět Tolkienovu dílu? Tolkien je nepočítá mezi pohádky. Pohádky jsou podle něho to, co se cele odehrává ve Faerii, v zemi čisté fantazie. Avšak mnoho pohádek, snad většina, se neodehrává cele tam, za hranicemi našeho světa. Častější jsou vyprávění o návštěvě Faerie. Jsou to jakési zprávy o cestách tam a zase zpátky.

Honzova rodná ves či zámek tří bratří kraleviců se nacházejí ještě tady, na tomto světě. Teprve za sedmero horami a sedmero řekami, či pomocí kouzla se lze ocitnout tam, kde je vše jinak. To jest, platí tam zcela rozdílná pravidla hry. Také karty jsou tam jinak rozdané. Zdejší zdatnost, úspěšnost či váženost tam nic neplatí. Proto hloupí, nejmladší, chudí a odstrkovaní mají větší šanci obstát, tj. dostát svému poslání. Pohádky končívají návratem domů. Zřídka si však odtamtud hrdina odnáší bohatství či slávu. Pokusí-li se pokradmo, či dokonce záludně propašovat s sebou nějaké poklady, měnívají se obyčejně v zaječí bobky nebo suché listí. Také si při návratu nepřináší žádnou konkrétní praktickou dovednost ani výuční list. Doma totiž nejsou obři, černokněžníci ani draci, aby na ně mohli vhodně aplikovat osvojené metodické postupy. A přesto to bývá návrat úspěšný a útěšný - takový, který stojí za vyprávění.

Hrdina se ze světa, kam odešel na zkušenou, nevrací s nějakými určitými zkušenostmi, nýbrž právě jen z onou zkušenou. Díky ní se bída z chaloupky vystěhuje a všichni žijí od té doby šťastně až do smrti. Zkušená je často představována princeznou, zosobněnou moudrostí, symbolem duše. Řekněme, že tato zkušená je porozuměním řádu skutečnosti, jež vzešlo ze zážitku zásvětí, tj. světa za tímto světem naším. A hrdina se v něm osvědčil jako věrný a dobrý, navzdory propastné různosti světa onoho od tohoto. Zkušenost je dosvědčována tím, že se hrdina vrátil pozitivně proměněn, nikoli poškozen či zmrzačen.

Stavbu typu "tam a zase zpátky" má pochopitelně samotný Hobit. Stejně se to má i s příběhy ostatních hobitů v Pánu prstenu. Právě oni, oni jediní konají celou tu cestu z domova do Faerie a zpátky. Hobiti svou povahou odpovídají nám. Jsou tak dalece mimo Ardu, že tam o nich málem nikdo neví. Vždyť nejsou počítání ani mezi děti Ilúvátarovy. A také se ani o ten velký širý svět, který je obklopuje, skoro vůbec nezajímají. Hobiti se zkrátka mají k Ardě jako my k Faerii. Jsme to my, ta stránka naší bytosti, která odpovídá našemu spokojenému bytí doma, pověstnému zápecnictví, které chrání pohádkové hrdiny před vším nezvyklým a nadpřirozeným. Je to ten postoj, který programově odhlíží od souvislostí, dějinných, či dokonce mytických a kosmických. Ty pociťuje jako cosi rušivého a podezřelého. Tento postoj má pohádky za pouhé neužitečné báchorky.

Oddělenost hobitího domova je křehká a zdánlivá. Dozvídáme se, že Kraj je chráněn bytostmi odjinud - čaroději a hraničáři. Po celý čas od něj odvracejí hrozbu zla a síly chaosu, o nichž bodří měšťané hobitínští nemají ani ponětí. I každou potuchu o tom od sebe rozhodně odhánějí. A přesto se samo těžiště těchto sil vyskytne právě v jejich středu. V krajní situaci si zásvětí samo vyžádá hrdiny z jejich řad, aby přinesli záchranu světu, a obnovili pořádek doma. 

V širších souvislostech, jejichž jsou hobití příběhy pouze součástí, se však dozvídáme něco, o čem se pohádky obvykle nezmiňují. Po návratu domů už nikdy není hrdina doma tak, jak byl. Je už jiný. Se sousedy nesdílí ani jejich nepaměť, ani nadhled získaný na své zkušené. To je cena zasvěcení. Zasvěcení se říká iniciace, je to počátek, initium zcela jiného postoje ke světu.

Tolkien své odborné zkušenosti proměnil v cestu našeho vlastního zasvěcování. Ne do skutečnosti Ardy či našeho světa, nýbrž do skutečnosti vůbec - do samotné povahy jejího bytí. Proto jeho trilogii, která nám tuto zkušenost nabízí, lze chápat jako mysterijní text. Takový, který dává možnost, na způsob dávných mysterií čili zasvěcovacích obřadů, zakusit bezprostředně skutečnost samu, proniknout ke smyslu vlastní existence. Všední zkušenosti zůstává tento smysl skryt. V mysteriích si však lze na tento smysl opravdu sáhnout, zažít jej na sobě s nevyvratitelnou zřejmostí a bezprostředností. V iniciačním obřadu se se tak dělo prostředky často nevybíravými, někdy až krutými. V každém případě to vyžadovalo notnou dávku sebezapřením, oběti, vytrvalosti. Zdaleka ne každý, kdo přistoupil, takovým požadavkům skutečně dostál. Mysterium vlastně představovalo probuzení a prohloubení obecné náboženské zkušenosti. 


Zasvěcení, které nabízí Tolkienova trilogie, je zasvěcení četbou. Četba trilogie prohlubuje duchovní život čtenáře, nenabízí pouhou zábavu. Běžná četba, jakkoliv náročná či vzdělávací, vychovává jen v rámci tohoto světa, nevychovává však k tomuto světu. V tolkienovském zasvěcení není zasvěcenec odváděn do jeskyň a kobek, není seznamován na vlastním těle s povahou živlů, není topen až k samé hranici zadušení (z čehož vznikl náš křest), není staven tváří v tvář nebezpečí a smrti. Či lépe řečeno: všechno toto on skutečně zažívá, ale skrz vyprávění. Nenoří se do vody, nýbrž do četby, nepřináší oběť v podobě plodů země, nýbrž přináší v oběť svůj čas.

Zasvěcení mysterijním textem není náhražkou. Patří to k tajemství filologie. Souvisí to s tím, že skutečnost sama má povahu vyprávění. Jinými slovy: bytí je tokem děje. V jádře tohoto mystéria není banální konstatování, že Tolkienův svět rovná se mnohovrstevné vyprávění, nýbrž je to intimní poznání, že i náš svět má tutéž povahu. To jest, i náš skutečný svět sestává z příběhů. Tolkienovu čtenáři je tak dána příležitost přesvědčit se o mýtické povaze skutečnosti. (řecké mytheuo a latinské narro znamená vyprávím).

Od doby, co vyšel Pán prstenů, si literární vědci, kritici i čtenáři kladli otázku, o jaký literární žánr vlastně jde. Byly vysloveny názory, že jde o pohádku, která se vymkla z rukou, a vyrostla do nevídaných rozměrů, že jde o historickou alegorii či politickou satiru a pod. Odtud ty nesčetné pokusy o výklad a rozluštění nesmírného množství symbolů, obrazů a motivů, které poutníka Středozemí potkávají. Děje se tak v různých vrstvách porozumění. Vyvolává to iluzorní pocit jistoty, že člověk ví, co to a to znamená, co tím autor mínil, co do epizod zašifroval. Některé takové náhledy jsou vskutku naléhavé, neodbytné, a přesvědčivé. 

Je to nebezpečí, které ve Faerii číhá na všechny, kdo nejsou s to přijímat ji tak, jak se dává, totiž jako tajemství, ne jako pouhý jinotaj. Není divu, že Tolkien se všem těm důmyslným výkladům bránil nepřestávaje ujišťovat, že Pán prstenů není o ničem jiném než o sobě samém a že nemá alegorické záměry ať už obecné, či určité, časové, morální, náboženské, politické. Náleží k podstatě mýtu, že by pro svého tvůrce neměl mít ani nádech alegorie, přesto by však měl skýtat zárodky alegorií, píše Lewis Tolkienovi. 

Ke skutečnému zasvěcení dojde u čtenáře až po důležitém obratu: v okamžiku, kdy přestane promítat svou zkušenost do skutečnosti Ardy, a spatří ve světle Ardy skutečnost svou, nám všem společnou. Zasvěcenec je přiváděn k porozumění zkušenosti svého světa na základě své zkušenosti coby čtenáře.

Pán prstenů se řadí jednak k tradici heroické epiky (Mahabharáta, Ilias, Aeneis, Nibelungen), jednak do epiky fantastické. Filologové přinášejí mnoho věcných dokladů o tom, kolik motivů, postav a jmen převzal Tolkien z folkloru a mytologie severských národů. Přesto v tom vidím jen způsob předběžného a povrchního přiblížení, jen jinou formu analogizujícího výkladu. I zde se prosazuje snaha promítnout v konkrétním do světa Ardy svět náš. U každého velkého díla to tak nepochybně je. Jeho vlastní pravda však v těchto podobách nespočívá. Proto hodnota velkých děl přetrvává jejich dobový kontext.

Není pochyb o tom, že Hobit byl míněn jako pohádka. Přitom Pán prstenů byl původně zamýšlen jako její volné pokračování. Tolkien jednou řekl, že mu kdysi svět obklopující skrytý Gondolin "vyrostl v mysli", ihned se však opravuje: "či spíše byl vybudován". Tímto přesvědčením se chce ujistit, že zůstává vně. Nyní však, v dramatickém obratu, v hospodě u Skákavého poníka, na samém kraji Kraje, se sám spolu s hobity v onom světě ocitá, aniž jej ještě poznává. Budeme-li věřit jeho svědectví, že netušil, kdo je Chodec a co se stalo s Gandalfem, pak je tento závěr téměř nevyhnutelný.

Tehdejší Tolkienovo drama záleželo v tom, že se ocitl v Ardě domnívaje se, že si vymýšlí pohádku. Pravé pohádky zajisté nejsou psány pro děti. Vůbec v nich nejde o to přiblížit se dětskému světu, alespoň jak si ho představujeme my dospělí. Z toho hlediska se jeví pravé, původní pohádky spíš jako pohoršující a nevhodné. Proto moderní vydavatelé nezřídka propadají pokušení je všelijak upravovat a komolit. Poselství pohádek se totiž týká dospělosti a má na zřeteli její zralost. K tomuto poselství je však vnímavý právě dětský věk. 

Tolkien se při psaní Hobita octl ve fantastickém světě, který objevil kdysi ve svém mládí. To vysvětluje ono zvláštní kouzlo a tajemství. Tušíme, že Silmarillion už musel být dřív, neboť teprve z něho odvozují příběhy hrdinů svou smysluplnou jednotu. Ta není dána zápletkou. Zápletka pouze vyjeví souvislosti. Utká vzor z vláken, která k sobě od nepaměti patří. Jednotlivé nitě se v zápletce setkají, přitom se však sbíhají k Prapočátku.

Středozemě tak nevystupuje jako kulisy sestavené ad hoc, dělá spíše dojem skutečného světa, v němž se děje daleko víc než to, o čem se vypráví. Kouzlo přináší vítr s vůněmi Ardy, s ozvěnou Ilúvatárovy hudby a zpěvu Ainur, se vzpomínkami událostí, které z této hudby a zpěvu povstaly. Tolkien věnoval mnoho úsilí tomu, aby tvořený svět byl co možná nejúplnější. Pěstoval jeho jazykovědu s takřka podivínskou posedlostí a do neuvěřitelných podrobností. Zkrátka studoval Ardu jako filolog, se vší vážností, erudicí, vědeckou poctivostí a zodpovědností pedantského učence. O žádné konstrukci tedy nelze mluvit. Středozemě je svět, který Tolkien probádal a jehož kroniku zaznamenal v Pánu prstenů. Nestvořil jej, ten svět tam povždycky byl. 

Tolkienův svět představuje celistvé universum, kompletní svět povstalý z vyprávění, spředený z příběhů. Tento svět je obdařen vším, co ke každému přirozenému světu patří: středozemí mezi nebem a podsvětím s jejími smrtelnými i nesmrtelnými obyvateli, se svým počátkem i koncem, s vlastním prostorem a časem, s bohy, duchy, démony, mocnostmi zla a dobra. Zejména opatřil Ardu tím hlavním, co každý svět činí opravdovým světem: obzorem a tajemstvím. Opravdovost světa není dána úplností toho, co je vyložitelné, nezakládá ji důsledná inventarizace. Arda je skutečná právě proto, že v ní mnohé je skryté, často navždy. A mnoho tam je také bezdůvodně propastného, od nejskrytějších tvůrčích záměrů Ilúvatárových přes nicotnou, znicotňující temnotu příšer až po bezčasé prázdno obklopující Ardu. Nevíme téměř nic o posmrtném osudu lidí či trpaslíků. A o skutečném hlubokém podsvětí, jímž bylo po vzoru heroů všech dob (od Gilgameše a Odyssea přes Ježíše po Danteho a Fausta) procházet Gandalfovi a Aragornovi, o tom lze pouze naznačit, že jeho hrůzy jsou nevýslovné, nepředstavitelné a nevypravovatelné.

Do Ardy je nutno být zasvěcen. Nelze ji celou popsat a poznat. Lze ji zkoumat, pěstovat o ní vědy, psát encyklopedie, vydávat atlasy a mapy, vytvářet bestiáře. Arda není zásvětí, o němž podávají zprávu pohádky, legendy a mýty. Je to svět, který má své vlastní pohádky, legendy a mýty. 

Mýtickým světem nemíníme svět vybájený, nýbrž svět kultur, pro něž jsou mýty ještě živou skutečností. Dnes takový svět poznáváme jen u primitivů. Možná, že tomu tak není ani tak proto, že by neexistoval i jinde, nýbrž že pouze tam, u domorodých kmenů jsme k mýtickému postoji vnímaví a shovívaví. Přitom uznáváme, že v minulosti se mýtičností vyznačovaly také velké a vyspělé kulturní celky s vysokým stupněm vzdělanosti civilizace.

Myslíme, si že obsahy mýtů jsou jakési představy o světě, naivní názory a hypotézy, kterými si mýtický člověk vykládal skutečnost. Mýtický člověk si však skutečnost nevykládal. On ji vyprávěl. 


Vykládat znamená ten bezčasý obsah skutečnosti vyložit, roztřídit to, z čeho se jsoucno skládá. Pro mýtického člověka se však skutečnost neskládá z nějakých složek. Skutečnost byla látkou k vyprávění a poznání pro něj znamenalo vpletení do tkaniva dějových souvislostí. Obsahem vyprávění je proto zápletka, nikoli rozpletení tj., řešení, rozbor na stránky a prvky, předměty.

Mýtus tedy není výklad světa. Mýtus neinformuje o tom co je, nýbrž formuje mysl vypravěče i posluchače a vytváří její pohyb, pohyb v sounáležitosti se světem. Rozumět zde neznamená přesně a jistotně vědět, nýbrž myslet s řádem světa a se svou vlastní přirozeností. 

Jako prostředek tohoto uvádění v soulad byla člověku dána řeč. Řeč není jen nástrojem k dorozumívání a k pojmenování věcí. Řeč je především prostředím vzájemnosti mezi člověkem a skutečností. Z této vzájemnosti vzchází svět. Do řeči je uložena příslušnost ke společnému rytmu, jímž se daná kultura naladila na některou z melodií mnohotvárné polyfonie skutečnosti. A tak je konkrétní řeč jakoby ozvěnou bezčasé hudby Bytí rozléhající se věky. 

Tato ozvěna byla zachycena do vyprávění. Vyprávění nalaďuje mysl jako hudební nástroj a nastavuje její vnímavost k samotné Hudbě. Mýtus řídí pohyb duše. Staří říkávali, že duše je přirozeným pohybem všeho.

Vyprávění mýtu představují pravzory toho, jak to na světě chodí. Zpřítomňují dávné události, které vtiskly světu řád a určily běh věcí. Věci mýtického světa nejsou jsoucny o sobě, vstupují do vzájemných vztahů teprve podle svých vlastností. Jsou věcmi v původnějším smyslu než ty, které chápeme jako objekty, předměty a fakta. Jsou tím, co míníme, když říkáme například "dobrá věc se podařila", nebo to je "věc" o kterou jde. K takto chápaným věcem nutně náležejí jejich osudy. Kterákoli věc je křižovatkou různých příběhů. Věci mýtického světa jsou zápletky, v nichž se sbíhá veškerenstvo a stává se v nich tím, čím je. 

To, čím něco je, není dáno materiálem, složením a stavbou. Daleko významnějším je, kdy a kde daná věc povstala, odkud přišla. Je rozdíl mezi vodou z Lorien a z Mordoru. Velmi záleží, zda meč byl vyroben elfy, trpaslíky či skřety, s jakým posláním, za jakým účelem, komu patřil a jak a kým ho bylo použito. Je nesmírně důležité, je-li něco vyřčeno vznešenou řečí elfů, či v drsném Černém jazyce skřetů, jde-li o nápis v Měsíčních runách, v Cirthu či v písmu obecném. 

Tvorba není redukovatelná na výrobu, není totožná s metodickým postupem. Faenor není s to podruhé vytvořit Silmarily. Sauron nemůže opět ukovat Jeden prsten, Yavanně není možné dát znovu povstat oběma Stromům. Každou takovou událostí se změnilo něco v samotné skutečnosti, nějaká možnost byla naplněna či zmařena - jednou provždy. Je to pochopitelné - ve vyprávění se nelze vracet jen tak zpět, aniž by se narušil sám příběh. A s příběhem by se zhroutil svět. 

Věc je svým jedinečným příběhem. A kdokoliv se s takovou věcí setká, nutně do tohoto příběhu také vstoupí. Podílí se na její hodnotě a síle, ale také na sebe bere odpovědnost za její osud. Věci se tak hrdinovi stávají osudnými. Smysl příběhu není předem dán - ani předtím, ani jednou provždy: kletbu lze smýt, zlo odčinit, moc použít, či zneužít, požehnání přijmout nebo zmařit. 

Osudnost nemá co činit s předurčeností. O průběhu událostí není rozhodnuto předem. Osud se naplňuje nesčetnými cestami, neprojíždí stanovenou dráhu jako stroj. O jeho smyslu se rozhoduje v událostech samých. Jenom ten, kdo nepozná, o co v jeho osudu běží, je trpně strháván vírem událostí a slepě unášen jejich spádem. Takový osud netvoří žádný příběh hodný vyprávění. Osudovost ovšem znamená, že minulost nelze zrušit, že se od ní nelze oddělit, vyhnout se jejímu dopadu. Znamená též, že si svůj příběh nelze svobodně zvolit a ni z něj po libosti vyskočit. Existuje něco takového jako úděl, úkol, vyvolení, poslání, povolání, vázanost k rodu a původu, a odpovědnost vůči minulosti a budoucnosti. 

V mýtickém světě každá věc - bytost, předmět, hnutí, výrok, čin, myšlenka je spojena neviditelnými vlákny souvislostí se vším ostatním. Proto mohou být následky i sebemenší události doslova nedozírné. Každá událost mění pravidla hry všech následujících činů. Jakoby sama skutečnost měla paměť. Není to paměť, do níž lze ukládat informace ve formě hodnot a zápisů. Je to paměť přirozená, taková, s níž se setkáváme u sebe samých. Zde každý přínos ovlivňuje do jisté míry vše ostatní. Z takové paměti nelze nic mechanicky vymazat, odstranit, přepsat. Ale také v ní není žádný záznam uložen definitivně a neměnně. Jak se celková paměť světa rozvíjí a proměňuje, zároveň se mění se i smysl a povaha každého obsahu. 


Ve tváři Galadriel se provždy bude odrážet světlo Stromů, ale i smutek nad selháním v době Vzpoury. To vše však zraje k moudrosti, která nakonec odolá i nejmocnějšímu pokušení. Zlá moc Prstenu zanechá stopy na každém nositeli, ba i na bytostech od přirozenosti odolných, hobitech. 

A tak, vyznačuje-li se mýtický svět fatalitou, nejde o determinismus, nýbrž spíše o to, co staří nazývali prozřetelností. Ta je však přímo opakem slepé předurčenosti. Prozřetelnost značí, že každá věc existuje se zřetelem k celku, že je projevem smysluplných vztahů, že její bytí souvisí se smyslem příběhu, na němž se podílí. 

Se smysluplnými skutečnostmi se nesetkáváme pouze v pohádkách. Je to něco zcela přirozeného, cosi co je nám ve zkušenosti přirozeně dáno, co je každému intimně známé. Je to zkušenost naší mysli, našeho nitra. To v nás jsou věci uloženy tím způsobem. Ony jsou přirozenou látkou našeho vnímání, myšlení, vzpomínání a vědění. Naše vlastní subjektivita představuje mýtický svět se vším všudy. Proto se v mýtickém světě cítíme jako doma. Rozhodně více doma, než to, co představuje dnešní svět a čemu se zrale a dospěle říká "skutečný život". 

Pocit domova v mýtickém světě živí zcela přirozeně zájem, nadšení, chuť k poznání a touhu po vědění. A v tom spočívá také přitažlivost Tolkienova světa. Zde lze spatřovat hybnou sílu tolkienovských mód, vln a hnutí. 

Nemylme se však, proniknout do světa Ardy není nikterak snadné. Spletitost děje, množství nových a cizích slov, rozsáhlá synonymita jmen, vrstevnatost věků, složitý a proměnlivý zeměpis klade nemalý nárok na paměť, představivost, myšlení. Vyžaduje to houževnatost, systematičnost, pozornost, zkrátka studijní až badatelskou kázeň. Tolkienův zasvěcovací obřad klade na čtenáře požadavky často nesplnitelné. Mnohdy nezbývá než přihlížet, jakou radost to působí našim dětem trochu se závistí, leč plnou laskavého zadostiučinění, že jejich generace dostala, narozdíl od naší, šanci poznávat skrze čtené to, co je opravdové, skutečné a důležité. 

Školní, světská výchova nedává vzdělání, to jest nečiní duši zušlechtěnou, vnímavou, moudrou a dobrou. Je to příprava na tzv. reálný život. Vede mladé k tomu, aby se stali platnými a úspěšnými. To předpokládá násilný zlom lidské přirozenosti, záměrnou demontáž původního, mýtického. Vyprávění jsou zaměněna za fakta, příběhy za zákony a pravidla. Magie za metodu, rozumění za znalost, vědění za informace. Je to opus contra natura, dílo namířené proti přírodě, vyžadující postupné zřeknutí sebe sama. Jenže tohle zřeknutí na rozdíl od opravdových mystérii nepřivádí domů. Je naopak postavena na rozhodném popření toho, že domov existuje. Nitru, subjektivitě, vlastnímu já ve světě nic neodpovídá, je to iluze, která musí být výchovou potlačena. Naší přirozenosti je tak přiřknut osud vyhnance.

Tolkienova výchova je zcela jiná. Není zde propast mezi dětstvím a dospělostí. Je zde přirozená souvislost počáteční pohádky o hobitovi, kterak přelstil draka, s kosmogonickým mýtem Stvoření. Vychovanec postupuje po přirozených stupních logu. Jeho vlastní logos je přitom zušlechťován, vychováván k sobě samému, zasvěcován do tajemství. Naproti tomu školní výchova, pojatá jako pedagogický proces osvojování učební látky neslibuje zjevování tajemství. Vede k hromadění vědomostí, a nakonec ke specializaci. Upevňuje v přesvědčení, že žádné tajemství není, že existují nanejvýš nevyřešené problémy. Místo užaslého výstupu je nabídnuto zvyšování kvalifikace.

Proto je tolkienovské zasvěcení fascinující a přitažlivé, školní výchova odpudivá a nudná. Přitom znalost událostí Války prstenů není o nic méně náročná než dějiny, dejme tomu války třicetileté. Přitom třicetiletá válka se skutečně udála, je proto nesporně užitečné se v ní dobře vyznat. Válka Prstenů je naproti tomu vymyšlená. Její znalost je tedy k ničemu. 

Jenomže o to právě jde. Ocitáme se zde ve světě svobodné fantazie, která je jen tak. V dějepise jsme naproti tomu postaveni před hotovu skutečnost. Smysl do dějepisu nepatří. Naproti tomu v mytologii patří smysl k samotné povaze vyprávěných příběhů. 



Četba Tolkiena je cestou k té dospělosti, která neruší dětství. Předloží nakonec celek perspektivy Taniquetilu, aniž učiní Hobita nepravdivým, bezvýznamným, naivním, překonaným. Naopak, teprve v rámci tohoto božského rozhledu a kosmického kontextu zjeví Bilbův příběh svůj vlastní smysl. Trilogie vede děti do světa na zkušenou a přivádí je coby dospělé. Neodvádí je od pohádek, ale dovádí je až do srdce světa, do světa mýtu a to skrze dějiny. A vrátíme-li se z něj podobně jako hobiti vzrostlí a se zkušenou, spatříme i tento náš společný svět z nové perspektivy. Zjistíme ke svému úžasu, že také svět dnešních lidí je ve skutečnosti světem mýtickým. 

Při poznávání Ardy jsme byli zasvěceni do skutečnosti. To nás odlišuje těch, kteří sterilně oddělili svět svého pobytu od jeho přirozených základů. Podle toho jej zařídili, či vlastně zaneřádili různými nařízeními, zákazy a příkazy, zákony a zákonitostmi, normami správnosti, vědeckosti a pravdivosti. My však víme, že tito lidé - naši sousedé - nemají a nemohou mít toto chování ze sebe. Přirozená zkušenost je nikdy nemohla o ničem takovém přesvědčit. Namluvil jim to Sarka. Ten však vůbec není odsud. Není však ani odjinud. Jen Cirdan z Šedých Přístavů ví, že přišel z naprostého vně a že byl zkažen touhou po prstenu. 

Vpravdě, novýma očima a v nových souvislostech uzří ten, který se navrátil, staré věci. Uvidí je i zde jako projevy smysluplných vztahů, jako vlny příběhů, jako projevy světa, v nichž se člověk cítí doma. Tak nalezne i nový vztah k bývalým faktům, k třicetileté válce nebo k chemii. Spatří je jako součást příběhu, jednoho z mnoha příběhů, takových, v nichž se lze ocitnout.

Tak se dostáváme k vlastní podstatě Tolkienova tvůrčího činu. Náš svět ztratil mýtus. Historickému člověku je cesta k mýtickému základu vlastních dějin zahrazena. Tolkienovo dílo však představuje radikálně jinou cestu jak nás přivést k důvěrnému styku s bytím, takovému které staré mýty umožňovaly, k němuž vychovávaly. A tato cesta spočívala v tom, že svého čtenáře ze současného nemýtického světa zcela vymaní a uvede ho v úplně jiný svět. Svět se vším všudy: s domovem, horizontem i zásvětím, s historií i mytologií. A v zrcadle této naprosté jinosti je třeba poměřovat svět náš. 

Toto zasvěcení je daleko zásadnější než zkušenost hobitů. Oni opustili domov a stali se hrdiny. My jsme opustili náš svět vůbec, svět zakletý do objektivity, stísněný před obzor, abychom učinili zkušenost světa, jemuž vše, co náš svět postrádá, původně náleží: zásvětí, příběh, tajemství. Tedy právě to, co věcem dává smysl, navrací jejich přirozenou hodnotu. Opustili jsme svět, v jehož "realitě" jsme nikdy nebyli doma. V onom druhém světě jsme poznali ne-li teplo vlastního domova, tak alespoň přívětivý závan dávné známosti. A potkalo-li nás štěstí, vracíme se jako ti, kdo se naučili cítit doma ve skutečnosti, a kteří vědí, že tento pocit není klamnou naivní dětskou iluzí. 

Povaha bytí je jenom jedna. A my jsme a tento svět je též. Jenomže svět to neví. Nejen proto, že své příběhy nezná nebo je zapomněl, nýbrž proto že je jednoduše popřel a svůj mýtický základ tvrdošíjně popírá. Tak jako macecha upírá sirotkovi jeho dědictví, či před ním zastírá, že je královského rodu. 

My však už chápeme, o co zde v našem světě jde. Jde o Příběh a jeho smysl. Aby se dal vyprávět, aby se stal součástí nekonečného zpěvu krystalizujícího z Hudby Bytí, jež se rozléhá eposy - nejen od antiky přes středověk do současnosti, nýbrž od Faerie k Fantazii, od Ardy k Narnii, od Ráje ke Království Nebes. Uvědomujeme si, že jde stále o jedno a totéž téma, o motiv stvoření a drama zkaženosti a záchrany. 

Toto vědění, s nímž jsme se vrátili ze zkušené v Ardě nám dává pochopit, kým jsme: nikoli výskytem molekul v poddanství objektivní reality, nýbrž právoplatní dědici království. To poznání nám dává šanci najít a stvořit svůj vlastní příběh a tak šťastně a spokojeně žít až do smrti. A také ona nám může být velkým požehnáním - blaženým darem druhorozených dětí Ilúvátarových, darem možnosti naplnění a dokonání. V příběhu našeho života se osten smrti může stát pointou.