Ernest Thompson Seton: Deti divočiny

Příběhy Broka a Ryzovraníka jsou založeny na skutečnosti. Nedávno mi přišel ze Západu dopis, který vrhl nové světlo na osudy divokého koně. Pisatelka četla mou povídku v Colliersově Magazínu. Z jejího psaní vyjímám:

"26. ledna 1916.

Já jsem také znala Ryzovraníka, to nádherné zvíře. Jeho bouřlivý život započal v bitterrootských horách ve státu Idaho. V kraji kolem Lososí řeky se vyprávěly celé skazky o tom, jak se bránil osedlání a nakonec vítězně unikl na jižní pláně.

Stalo se to před šesti lety, tehdy mi bylo šestnáct.

Ale něco jste ve své povídce přece jen nepopsal. Dřív než unikl ze světa ostruh a bičíků, ze světa, kde je koním odpíráno, aby rozhodovali o svém vlastním osudu a jsou nuceni sloužit lidem, Ryzovraník si zamiloval jednoho člověka - byla jsem to já, žena, která se s ním mazlila, místo aby se ho pokoušela osedlat. Místo ostruh jsem mu dávala cukr a byla jsem na něho hrdá, neboť se odvážil lidem ukázat, že je svým vlastním pánem. Sama jsem tehdy patřila k revoltujícím vyděděncům.

Když jsem se radostně toulala věčně zeleným bludištěm florenské pánve a s rozkoší jako liška nebo zajíc vdechovala jarní vůni vlhké země, když jsem putovala úzkými, skalnatými kaňony za prvními divokými orchidejemi, Ryzovraník mne doprovázel. Nejezdila jsem na něm ani ho nevodila. Kráčel vedle mne, jako by to byl můj pes. Byli jsme rovnocenní kamarádi, oba stejně vzpurní. Chodívala jsem s ním do míst, kde mohl spásat první jarní trávu, a on mne doprovázel tam, kde dozrávaly první lesní jahody. Když jsme spolu zahlédli kdesi v dálce pod sebou zelenou stužku - Lososí řeku - nebo jsme spatřili v dálavách první sníh na černých svazích Bizoní hory, byli nám k smíchu pošetilí lidé, kteří chtějí všechno řídit, všechno ujařmit a ovládnout a jsou proto plní zloby a nenávisti, byl nám k smíchu nesmyslný svět lidí, kteří nikdy nepoznali zázračnou moc lásky.

Ale právě tito lidé pak mezi nás vstoupili. Ryzovraník jednomu z nich zlomil nohu a já jsem se tomu smála. A toho dne, kdy se chystali, že zlomí jeho ducha kulkou z pušky, jsem je nenáviděla. A když pak Ryzovraník unikl do nekonečného bludiště, kterým jsme spolu tak často procházeli, měla jsem z toho škodolibou radost. Ale později jsem plakala, protože jsem tu zůstala jako vzbouřenec jen já sama.

Vždycky budu na Ryzovraníka s láskou vzpomínat. Byl pro mne symbolem ducha věčné vzpoury proti útlaku. Chtěla bych zůstat tomuto duchu právě tak věrná jako on, vzdorovat ostruhám a bičíkům, raději krvácet a hladovět než se poddat."

Rád tento dopis cituji, protože osvětluje nejen chování Ryzovraníkovo, ale i některých mých přátel.

V New Yorku 27. února 1916

E. T. Seton