TZV. NÁRODNÍ VLASTNOSTI

Staré kmeny i novodobé národy tvoří uzavřené celky, ty se liší jazykem, kulturou nebo společensky. Panuje zvyklost přisuzovat takovým etnickým celkům určité typické národní vlastnosti, které se hledají co nejdále v minulosti. Vzácné zachované historické zprávy se pak berou za fakt a zveličují vzletnými a krásnými slovy. Ve stejně vzácně zachovaných zprávách o chování jiných etnik se hledají rozdíly, které jsou dobrou záminkou, jak si do ostatních národů rýpnout. Soupeření Slovanů a Germánů je pro tento postoj typické, proto první úvaha patří jim. 
 

Tacitova Germánie

Nejstarším komplexním záznamem o germánských kmenech je spis Germánie od římského historika Tacita. Znovuobjevení spisu a jeho následný tisk r. 1470 znamenalo vítanou zbraň pro německé humanisty. Vůči celoevropskému proudu renesance čerpajícímu z antiky mohli postavit vlastní dějiny i vlastní "národní" hodnoty: "Nehledíce na časový odstup svázali německé dějiny s germánstvím, důsledně spojili pojem "německý národ" s etnickými představami a nakonec líčili pomocí antických pramenů ideálního "německého člověka", jenž měl být vzorem i pro vlastní současnost."¹⁾ R. 1471 papežský legát apeloval pomocí Tacitova spisu na proslulou bojovnost Germánů, aby pohnul německou šlechtu ke křižáckému tažení na Turka. 

Z Germánie několik citátů: 
Sněm: "O věcech méně důležitých se radí předáci, o důležitějších všichni, ale tak, že i to, o čem rozhoduje lid, napřed projednávají předáci. ... Místa zaujímají tak, jak se komu líbí, a jsou ozbrojeni. Kněží, kteří mají při tom i právo trestat, nařídí ticho... Jestliže se jim pronesený názor nelíbí, dávají hlukem najevo svůj nesouhlas, jestliže se jim líbí, bijí o sebe oštěpy. Pochvala zbraněmi je nejčestnější projev souhlasu." (I.,11) 

Manželství: „Potrestání manželské nevěry přichází okamžitě a je přenecháno manželovi: ostříhá jí vlasy, strhne z ní šat, před zraky příbuzných ji vyhodí z domu a žene ji karabáčem přes celou vesnici.“ (I.,19) 

Britský historik Orlando Figes²⁾ v knize Lidská tragédie – Ruská revoluce 1890-1924 popisuje podmínky života na ruských vsích carské doby. K společenské organizaci udává Figes tzv. schod, vesnické shromáždění: „Rolníci postávali po skupinkách, popíjeli, pokuřovali a probírali různá témata místního významu, dokud vesnický patriarcha nezjistil názory dominantních rolníků a nevyzval shromáždění k hlasování o řadě rozhodnutí. Volba se konala křikem nebo shlukováním do skupin a rozhodnutí bylo jednomyslné, protože v případě nesouhlasných názorů se minorita vždycky podřídila majoritě, nebo, jak se říkalo-, ,vůli miru´.“ (s. 110-111) 

A k manželským vztahům: „Nebylo výjimkou, že cizoložné ženy svlékli do naha, nechali zbít jejich muži, případně je přivázali k vozu a nahé vláčeli po vesnici.“ (s. 115) 

Některé společenské instituce a normy zde vypadají téměř nebo úplně identicky. Trest cizoložné ženě, projednávání důležitých témat hodnostně vyššími členy společenství, než předloží návrh lidu ke schválení, jakýs takýs demokratický průběh shromáždění a primitivní způsob hlasování křikem. Na Ukrajině, bývalé součásti ruského carství, se při sčítání lidu přihlásilo 50 000 osob k jazyčnictví, nepřerušené tradici pohanství. Přetrvávání archaických společenských forem podobným těm germánským z doby Tacita tedy není vůbec nepravděpodobné. 

Identický vývoj těchto společenských institucí a norem vznáší otázku, nakolik jsou "národní vlastnosti" skutečně typické a nakolik u některých starých etnik pouze neobjevené. A další otázku, nakolik některé instituce vznikají logickým vývojem každé společnosti bez ohledu na etnikum. Jednou takovou společenskou institucí, která vznikla v Evropě podle podobných pravidel, je stát. 
 

RODOVÁ SPOLEČNOST A STÁTNÍ ZŘÍZENÍ, ČEŠI VS. NĚMCI

Staré kmeny žily podle pravidel tzv. rodové společnosti. Rod byl základem všeho, o každého člena rodu bylo postaráno, všichni měli téměř stejná práva, i hlava kmene byla volena a neměla příliš prostředků, jak svou moc prosazovat. Z rovnostářské rodové společnosti se časem vyděluje válečná vrstva. Ta je placena ostatními členy rodu, ale největší zisky jí náleží z kořisti. Podmaněná území platí tributy, stávají se volnou částí říše. Expanze ale nemůže trvat donekonečna, nastávají prohry, kořist se nekoná, naopak jiné válečné družiny kořistí zde, nastává krize. Válečná vrstva se pak musí naučit žít ze zdrojů svého území, jinak zhyne. To znamená rozpad rovnostářské a jakés takés demokratické rodové společnosti ve prospěch utvářející se šlechty. Šlechta žije z dávek braných od vlastního etnika, nárokuje si vlastnictví půdy, vytváří si privilegované postavení. Privilegované postavení vyžaduje, aby se lidé rozešli se svým rodem, který je postaven na rovnostářských základech. Lidé se mají přizpůsobit nerovnosti, společný majetek i společná práva se stávají majetkem soukromým. 

I pod vlivem zmiňované Tacitovy Germánie se upozorňuje na demokratické instituce liberální tendence starých Germánů, konkrétně na práva žen, soudy před porotou (dodnes prvek anglosaského práva) nebo na sněmy - thingy, jak je popsal už Tacitus. Nejstarší parlament na světě - althing – se má ocházet z Islandu (předpona al- značí, že thing řeší mimo zákonů i soudní záležitosti). Předstátní demokratické instituce Germánů se týkají např. volby hlavy kmene nebo soudců. Tyto instituce ovšem nepatří výhradně Germánům, z území Slovanů je známa tradice volby hlavy kmene svobodným lidem, zvolený kníže byl následně slavnostně usazen na kamenný stolec. Takový stolec užívaný ve slovanské Karantánii (dnešních Korutanech) se zachoval dodnes, v Čechách se nacházel na kopci Žiži na místě dnešního pražského Hradu. Kamenný stolec je indoevropským dědictvím známým z Indie, Skandinávie (např. na louce Mora u švédské Uppsaly) nebo ze sněmovní pláně Dánů u Odensee. ³⁾ 

Čeští vlastenci 19. stol. by s poukazováním na demokratické prvky germánské společnosti nesouhlasili. Germánům (nebo např. Avarům) přisuzovali za národní vlastnost tyranství, oproti kterým kladli holubičí povahu Slovanů. Germáni, to byla podle Palackého šlechta a její války, kdežto Slované, pokojní zemědělci, se dokázali uživit bez obtěžování okolních etnik. Proč takové protichůdné pohledy? 

Protože raní slovanští osadníci Čech narazili na germánský stát (resp. on narazil na ně), na rozpínající se říši a utlačovatelskou instituci, zatímco sami žili v nějaké doznívající fázi rodové společnosti. Franská říše nebo říše saských Otonů prodělávaly fázi rozpínání, panovníci potřebovali upevnit moc, tu jim upevňovala armáda, která žádala kořist z válek, pro další války potřeboval panovník větší armádu, ta zase větší kvanta kořisti a tak pořád dokola. 

Navlas stejně jako franští Karlovci a saští Otoni útočící na Čechy a Polabské Slovany se vůči sousedům chovala např. Velká Morava za Svatopluka. O otravnosti expanze Velké Moravy svědčí i fakt, že české kmeny hledaly ochranu před Svatoplukem a jeho ohromnými tributy u (germánských) Bavorů. Setřást závislost na otonské říši se povedlo Václavovu bratrovrahu Boleslavovi I. Měl štěstí, že se Říše zmítala v boji o nástupnictví trůnu. Měl tak dost času, aby připravil zemi na budoucí válku. Činil tak jediným možným způsobem - krvavým odstraněním konkurenčních knížat, výstavbou armády, která žila jak jinak než z kořisti, a tak se muselo expandovat, kořistit a zavazovat dobytá území tributy. Přesto se od základních škol jako tribut zatěžující český „národ“ připomíná pouze částka 120 volů a 500 hřiven stříbra⁴⁾ odváděná knížetem Václavem Sasům a při pohledu na mapy a rozsáhlá území moravské nebo české říše se mluví maximálně tak o zašlé slávě (Boleslavova říše sahala až ke Kyjevské Rusi). Správné by ovšem bylo hovořit o obecných vývojových fázích raně středověkých států, i o tributech zatěžujících východní země ve prospěch českého rodícího se státu. 

Historické prameny nemají schopnost postihnout celou objektivní realitu, je chybné brát je nekriticky za konstantu. Např. podle Caesara svébští Germáni odmítají víno, protože zchoulostivuje (Paměti o Válce galské, IV. 2, 6), podle Tacita však stačí dát Germánům tolik vína, kolik bude třeba, a budou přemoženi snadněji svými nectnostmi než zbraněmi (kap. 23). Podle Caesara se Svébové myjí pouze v řekách (IV. 1, 10), podle Tacita teplou vodou (kap. 22). Každá historická zpráva procházela subjektivním viděním nebo zážitky autora, popř. jeho informátorů. Stačí sledovat dnešní média, jak rozdílně informují o stejné události podle svých sympatií, aby to člověka před vyslovením dalekosáhlých soudů nutilo k opatrnosti. 

Pokud se historickým pramenům přisuzoval význam trvalé platnosti, mohli čeští historikové vykládat účast Čechů na tažení Karla Velikého proti Avarům jako akt pomsty proti dávnému avarskému útlaku a za pokračování odkazu Sámovy říše. A to přesto, že Sámova říše byla časově vzdálená téměř dvě stě let a přestože se neví o žádné válce, kterou by Avaři během svých posledních sta let existence vedli, tedy vyjma té finální, kterou sami ničím nevyprovokovali. 

Němečtí nacionalisté zase prosazovali ve vztahu k Čechům názor, že Germáni patří k vyšší kultuře (v raném středověku byl jejich stát vyvinutější)), a mají proto navždy právo, ne-li přímo povinnost vládnout národům, které by podle nich samy zdaleka nedosáhly toho, co ve spojení s germánskou říší. Takový argument se ostatně v jejich době uplatňoval i pro ospravedlnění koloniálních výbojů. Němečtí autoři zdůrazňovali pozitiva státního uspořádání, čeští jeho negativa a obhajovali předstátní, demokratickou společnost jako typicky slovanskou. 

Jiná situace panovala na území Ruské říše. Ruské Pobaltí, než se stalo součástí Ruska, bylo od středověku osidlováno Němci. Němečtí učenci se v 19. století chytili nejstarších písemných zpráv o založení Kyjevské Rusi. V nich se mluví o příchodu Varjagů, švédských Vikingů, v souvislosti s pozváním, protože zdejší Slované si neuměli sami vládnout. Germánští Vikingové pak založili ruský stát a dali mu své jméno, protože Varjagové se jinak nazývali Rusové. Pro slovanské vlastence to byla voda na mlýn. Největší slovanský stát, slovanské "dubisko", má být založen Germány a má mít germánské jméno? Nemyslitelné. A tak se hledaly důkazy, že ruský stát založili Slované. Palackého názor o bezstátní společnosti jako typicky slovanské zde uplatnění nedošel... 
 

***

Při srovnání kulturních projevů z doby příchodu Slovanů do Čech vychází zjišťujeme, že germánská hmotná kultura se nachází skutečně na vyšším stupni než slovanská. První čeští Slované byli nositeli tzv. keramiky pražského typu, kterou symbolizují hrubé hrnce lepené v ruce a bez ozdob. Germánská keramika vznikala na hrnčířském kruhu a byla zdobena. Pokud bychom posuzovali pouze stav, vyšli by z toho Slované jako primitivové neznalí techniky a uměleckého cítění. Jenže stejná hrubá a nezdobená keramika se nedávno našla v nejstarších vrstvách latinského Říma, a stejný postoj bychom museli zaujmout i vůči Římanům. Takováto hrubá keramika, v archeologické terminologii zvaná polooficiálně jako "úpadková", se vyskytuje po celé Eurasii, od Koreje po Britské ostrovy (v nejranějších vrstvách anglosaského období, pochází tedy od Germánů). 

Pokud se ale podíváme na keramický styl vzhledem k tehdejším podmínkám, vychází nám, že ručně lepená hrubá keramika se vyskytuje u národů během stěhování. Kmeny na pochodu měly jiné starosti než s sebou tahat všechny nástroje a hrát si s výzdobou, ať už se to týká předků Čechů, Angličanů nebo Římanů. Po usazení kmene a zapojení do okolního života se jejich kultura začíná ukazovat jako rovnocenná. 
 

Řekové a Germáni

Pojetí Evropy jako dědictví antiky velí k idealizaci civlizace Řeků a jejich dědiců Římanů, pro svět za antickými hranicemi se ujal výraz barbarský. Barbar je hrubých mravů, krutý, nevzdělatelný. 

Germánské kmeny sice zanechaly liberální anglosaské právo, ale z hodin dějepisu většinou vycházejí Řekové jako osvícenci a nositelé civilizace a Germáni jako lupiči na římských hranicích nebo vikinských lodích. Ve válkách vedených Řeky se pak spatřuje cosi hrdinského, žáci se učí jména řeckých vojevůdců. Prostě "barbarské jsou jen masakry páchané barbary", ironizuje takové postoje anglický historik Norman Davies. 

Porovnáním dějin Řeků a severogermánských Vikingů ale vzniká jiný obraz. Demokratické instituce – shromáždění svobodných mužů - fungovaly u obou etnik. V důsledku přelidnění se obě etnika vydávala na námořní cesty, obchodní i loupežné. Řecký historik Thúkydidés: "Sotvaže se kdysi Řekové začali větší měrou po lodích navzájem navštěvovat, oddali se námořnímu lupičství... taková činnost nebyla ještě tehdy k necti, spíše přinášela i něco slávy... dokazují to podnes někteří obyvatelé pevniny, pro které je chloubou ji obratně provozovat, i staří básníci, u kterých se přibylým plavcům klade stále jedna a táž otázka, jsou-li lupiči - přičemž se ani tázaní proto neurážejí, ani tazatelé jim toto řemeslo nevytýkají." ⁵⁾ Obchodní činnost Řeků dokládají písemné zprávy i založená obchodní města, např. přístav Massalia, dnešní Marseille. Obchodní aktivity Vikingů dokládají už jen skandinávská naleziště plná arabských, byzantských nebo anglosaských mincí, pozůstatků zboží (našla se i soška Buddhy) a ovládání obchodních měst jako Yorku nebo Dublinu (s nálezy kupeckých vah). Po loupežných výpravách a zakládání obchodních měst nastupuje kolonizace širšího území, Vikingové osídlili Britské ostrovy, Normandii a Island, Řekové pronikali do Malé Asie, osídlili pobřeží Černého moře nebo jižní Itálii. Zdatní válečníci se nechávali najímat jako žoldáci u bohatých cizích panovníků. Jedním z vrcholů vikinské kariéry bylo nechat se najmout u byzantského císaře, řečtí bojovníci vstupovali do vojsk egyptských faraónů. Řekům a Vikingům nepřísluší opačná hodnotící znaménka. 
 

POHANSTVÍ A MÍR ⁶⁾

Při pozorování obecného vývoje evropských společenstev se dá vysledovat, že na určitém stupni vývoje dochází k destrukci pohanství. To se dá opět odvodit z potřeb určitých vrstev společnosti z určité doby, konkrétně potřeb panovníka a rané šlechty, jejichž protivníkem je i v tomto případě rovnostářská rodová společnost. 

Pohanské společnosti byly omezeny územím svého rodu nebo kmene, toto území nazývaly světem, slovansky mírem (v germánských jazycích frith, friðr, příbuzné s něm. Frieden). Pojem mír zahrnoval vlastně všechno žití, znamenal "ves", "svět" i ten "mír" v dnešním významu. Celkově to je ideální stav světa, stav bez rušivých vlivů (zvnější i zevnitř). Pro rodovou společnost byla vlastní ves "světem", stejně jako za "lidi" byli počítáni pouze obyvatelé tohoto světa-vsi, členové vlastního rodu nebo kmene. V ruštině vlastní slovo mir má dodnes význam ves i svět. Lidé z jiných kmenů měli také vlastní "svět", své vlastní bohy, dokonce svůj vlastní střed světa. Členové míru uznávali, že existují i jiné kmeny, jejich světy a středy světa, ale svět pro ně byl jen ten jejich. 

Proč pohané tolerovali existenci cizích světů, není svět jen jeden? Zeširoka - každý kmen nebo nějaká jednotka měla svůj mýtus o stvoření světa. Při nastěhování se do nové země provedli lidé rituál zabrání země, který kopíroval založení světa bohy. Lidé tak založili svůj vlastní svět, dali mu vlastní světový střed, od kterého se svět rozšiřuje dál, obnovovali svět vlastními rituály. Okolní kmeny proto mohly mít také vlastní světy, vlastní světové středy atd. Proto někdy Vikingové tvrdili, že mimo hranice jejich domova nesahá moc jejich bohů, bohové přece vládnou jen svému světu, svým lidem, kteří ten který konkrétní svět založili. A naopak cizí bohové neměli mít vliv na cizí lidi ve svém světě, takže např. jeden slovanský slepec neviděl důvod, proč by mu měl pomoci zázrak provedený svatým Jindřichem (císař Jindřich II.), vždyť ten je "bohem" Němců, ne Slovanů. 

Z hlediska fungování více světů a z hlediska jejich založení podle různých rituálů vyplývá jeden životně důležitý fakt. Náš každoroční rituál obnovování světa kopíruje náš mýtus o stvoření světa. Pokud bychom aplikovali cizí rituály podle cizího mýtu o stvoření světa, pak jdou mimo náš svět a nejsou účinné. Cizí kultury žijí ve svém světě odjakživa, jim jsou jejich rituály platné, ale nám ne. Pohané uznávali pravost cizích náboženství, i pravost a účinnost křesťanství, viděli, že bez problémů fungují, ale smrtelná byla záměna cizích rituálů za vlastní. To by vedlo k zanedbání těch našich rituálů, a tím k zastavení koloběhu našeho světa. 

Svět zahrnuje veškeré žití, shrnuje do sebe veškeré aspekty lidského života. Osobní i veřejné, pozemské i náboženské, právo, hospodářství..., všechno je obsaženo v "míru". "Mír" je vše, je všude a je záležitostí všech (i osobní věci jsou záležitostí všech), je totalitou všeho, je jakousi starobylou "ústavou". 

Mír stvořili bohové kdysi v mýtických časech a od té doby prochází cyklickými dobami, nejsrozumitelněji symbolizovanými ročními údobími. Aby svět mohl stále fungovat a stále se obnovovat, musejí mu lidé pomáhat. Na začátku nového roku, kdy se svět obnovuje (nejčastěji v zimě kolem slunovratu), hrají lidé sakrální drama, při kterém herci představující bohy opakují činnosti, které jsou v mýtech bohům připisovány při stvoření světa. Na jaře se opakují rituály pro obnovení plodnosti (barvení vajec, šlehání pomlázkou) nebo se vynáší smrt, v létě se děkuje za úrodu a obětuje bohům za jejich přízeň atd. Zanedbání rituálu může mít katastrofické důsledky, špatnou úrodu, v nejhorším případě chybu při obnově světa. 

Mimo náboženského nebezpečí hrozí další z pozemského světa. Mír-harmonii mohou ohrozit nepřátelské vpády, spory uvnitř komunity a další. Ale i pozemské svazky nelze oddělovat od náboženských, vždyť "o porušení míru se jednalo zvláště, pokud někdo zhřešil proti krevním poutům rodiny, neboť tyto svazky byly považovány za dílo boží a jejich poškození za náboženský zločin". Vnitřní hrozby se řeší na sněmech. Po diskusi se při hlasování vyžaduje jednomyslnost. Ta nemá nic společného s jednotným hlasováním komunistických stran v bývalém sovětském bloku, nýbrž se zásadou, že nejednota je narušujícím prvkem "míru". Spory a nejednota představují hrozbu míru-harmonii. Proto si Figes výše všímá, že ruští rolníci se podřizují většinovému rozhodnutí, "vůli miru". 

Jistota harmonie a fungování světa spočívá v opakování rituálů, a to nejen náboženských, ale i pozemských, tzn. opakování norem, které fungují odnepaměti a osvědčily se jako správné. Tyto normy se mohou samozřejmě lišit od norem jiných kmenů, hlavním měřítkem je jejich užitečnost a osvědčení se. Oproti křesťanství tedy pohanská společnost neoperuje s pojmy dobro a zlo, s nějakým stanoveným ideálem, kterého je třeba docílit. Ideálem je harmonie, které se může dosahovat u každého kmene jinak. 

K hrozbám narušení míru dochází samozřejmě neustále. Výkyvy od zaběhnutého rytmu řeší obec a Slované pro tuto normu používali pojmu "pravda", stejně jako u "míru" v širším významovém rozsahu. Pravda sloužila významu "napravovat", uvádět do pravého stavu. Pravda napravuje události hrozící narušit mír, hledá normy, které je třeba nově uplatnit. Ze slova napravovat vychází pojem právo, soubor norem pro spořádané žití. Staré slovanské zákoníky nesly jméno "pravda", např. Ruská pravda od vlády ruského knížete Jaroslava. Pojmy "pravé" a "právo" se neshodují pouze ve slovanských jazycích, ale i např. v němčině (recht a das Recht), angličtině (right a right) nebo ve francouzštině (droit a le droit). Slovo „levý“ zní v latině „sinister“, a totéž slovo má i význam „neblahý“, z toho anglické „sinister“ jako „zlověstný“, „nepočestný“ či „nepoctivý“. 

Opakem pravdy bylo ještě "křivé", které přežívá v dnešním výrazu "křivák" pro podvodného člověka. Poškození v důsledku porušení práva nebo nějaké levárny je možno chápat jako křivdu, která se má napravit. Srbové mají pro marnou snahu přísloví, že je to jako „ispravljati krivou Drinu“, řeku s četnými zákruty. Donedávna praktikované přeučování leváků na praváky bylo neblahým, řekl, bych pokřiveným pozůstatkem symboliky pravolevé orientace. 

Pravda nepředstavovala stav, ale stálý proces, napravování chyb a přibližování se ideálnímu stavu. 

Indoevropský výraz pro krále (rája v sanskrtu, latinský rex, keltský rí, severogermánský ríg, odtud království regnum nebo německy Reich) vychází z významu „napravování, narovnání, napřímení“. Sanskrtský výraz „rjú“ znamená „pravý, přímý“, stejně jako latinské „rectus“ (z toho známé erectus – vzpřímený, vztyčený). Takovýto archaický král měl za úkol soudit, urovnávat spory, vládl autoritou přirozenou spíše než formální. 

Mír tedy symbolizoval co možná nejideálnější stav, bylo nutno jej stále opakovanými rituály udržovat a bylo nutno napravovat rušivé vlivy, které na něj působily. Zanedbání náboženských rituálů nebo záměna za cizí může vést k přírodním katastrofám - neúrodě nebo např. hrozbě, že nevyjde slunce. A do toho přijdou křesťanští misionáři s tím, že všechen pohanský náboženský řád je faleš a blud... Pohanští bozi jsou samozřejmě nepraví, že jediný „pravý“ bůh je ten jejich… 

Jenže každé narušení míru je hrozbou, jeho celé zavrhnutí může nabrat doslova apokalyptických rozměrů. Tím se řídili baltští Prusové, když argumentovali vůči českému misionáři Vojtěchovi, že "nám vládne jeden společný řád a zákon, vy pak, kteří máte jiný a nám neznámý zákon, budete nazítří usmrceni, jestliže neodejdete této noci" a že "kvůli takovým lidem naše země nedává plody, stromy nenesou úrodu, nerodí se nová zvířata a stará hynou". Křesťanství mohlo fungovat jinde, mohlo prosperovat i se rozpínat, ale, jak je sděleno výše, záměna cizích rituálů za vlastní je smrtelná. Vojtěch přinášel ideje, které narušovaly mír, zakazoval náboženské rituály, které obnovovaly plodnost, proto kvůli takovým jako on "země nedává plody", proto musel odejít a proto musel být zabit, když neuposlechl. Pohané jinak osvědčovali svou toleranci i vůči křesťanství a jeho misionářům, jak k tomu podotýká D.Třeštík, "počet zabitých misionářů mezi Slovany je tak malý, až to zaráží". 

Obrátit celý kmen na novou víru nebylo myslitelné a také se to žádnému misionáři po dobrém nepovedlo. Jednotlivé úspěchy zaznamenali křesťanští nadšenci pouze u těch osob, které nebyly plně začleněny do fungování společnosti. Týkalo se to ponejvíce vyhnanců, bláznů nebo dětí. Pokřtěný člověk obdržel na germánském severu takové nelichotivé názvy jako aettarspillir - ničitel rodu, nebo fraendaskom - hanba rodiny. Novokřtěnec narušoval hrozil novou vírou narušit mír, to je dost velká ostuda. 

Vyhnání znamenalo pro takto postiženého člověka zápas o holé bytí, vyhnanec byl vyvrhnut ze světa, ze své obce, jeho největším zájmem by bylo dostat se zpátky a křest byl jistě často východiskem z nouze, snahou uchytit se jinde, protože "pokud byl vynesen rozsudek porušení míru, znamenalo to v podstatě rozsudek smrti". A naopak, "co člověk neunese, mír unese," jak říkali ruští rolníci (Figes, s.110). Tam je člověk v bezpečí. 
 

KŘESŤANSTVÍ A ROZBITÍ MIRU

Postupně se začala prosazovat vrstva, která se nenacházela vůči kmeni v podřízeném stavu, nesnažila se do něj zpět začlenit a podřídit se. Naopak se cítila tak silná, že jej chtěla ovládnout. Sem patří samozřejmě šlechta, ozbrojená vrstva společnosti s ambicí vládnout. Vyhnanec byl bez své obce, svého míru v podstatě vyřízený, ale šlechtic si žil mimo kmen lépe, žil si bohatěji, svobodněji. Pohanský mír mu byl překážkou v dalším rozletu. Byl rovnostářský, lidé měli relativně stejná práva a vládly pouze malé majetkové rozdíly. Rod se staral o své jednotlivce a jednotlivec se staral o svůj rod, nikdo se nestaral o nějakého knížete více, než bylo nutné. Ale kníže potřeboval společnost, kde největším majetkovým vlastníkem bude on sám, kde on bude mít nejvíce práv, kde přinutí všechen lid starat se o něho. Mír musel být rozbit. 

A zde přišel vhod nový řád, nový zákon, nové náboženství. S mírem museli zmizet i pohanští bohové, kteří od mýtického začátku dbali nad jeho trváním a průběhem, úrodou, právem, rodovými svazky. Zlomením náboženských rituálů a náboženství nastává rozpad míru, ten je nahrazen novou vírou a novým Bohem, jehož prostřednictvím vládne král nebo kníže svému lidu. 

Latinské prameny popisující přijetí křesťanství Slovany v případě nového náboženství nemluví o „víře“ (fides), ale o „zákonu“ (lex). Nešlo o osobní přijetí jiného božstva, ale o společenského přijetí jiného zákona, jiné pravdy, jiných právních a společenských norem než pohanských. Jednalo se o ještě hlubší, celospolečenský převrat, než jen o hromadnou konverzi, přijetí jiné víry v někoho nebo v něco jiného. 

Bulharský chán Boris r. 866 při rozhodování se o náboženské orientaci Bulharska zaslal papeži celkem 115 otázek mj. toho typu, jestli ženy mohou i po křtu nosit kalhoty, zda mohou být eunuši řezníky, jestli je v Řecku pramen, ze kterého vytéká svaté křižmo... Papež moc nechápal, proč má rozhodovat o pozemských zákonech, to hlavní je podle něho víra a dobré skutky, ale Boris nežádal po papeži výlučně věroučné poučky. Žádal to, čemu odpovídala pohanská pravda, co v Římu odpovídalo pojmu zákon, který podle archaického chápání zahrnuje všechny složky života, náboženské i pozemské. 

Velkomoravský kníže Rostislav v psaní pro byzantského císaře Michala III. žádal biskupa nebo jiného učitele, který by je „jasně a dokonale vyučil v křesťanském zákoně“ a „ukázal plně víru, řád zákona a cestu pravdy“. ⁷⁾ Legenda Život Konstantinův mluví o zákonu a víře, zatímco Život Metodějův mluví ještě o pravdě (Rostislav prosí o „muže, který by nám napravil všechnu pravdu). Metoděj pak přinesl Moravanům Zákon sjudnym ljudem, soudní zákon, který ale zahrnoval společenská a náboženská pravidla a tresty za nerespektování. 

Náplň „pravdy“ a „zákonu“ byla podobná (germánský lög, v překladu zákon, odpovídá obsahem slovanské pravdě), šlo souhrn společenských a náboženských norem. Latinský překlad nalezl pro pojem pravdy jako nejbližší ekvivalent pojem zákon. V latinské kultuře měl však pojem zákon odlišný význam, a tento novější význam začal fungovat i v nově pokřtěných zemích. Pravda byla procesem, nacházením, zatímco zákon už byl jednou pro vždy Bohem daný stav, od kterého se netolerují odchylky. Zatímco pohanská pravda fungovala v každém kmenu rozdílně, křesťanský zákon platil univerzálně, ve všech zemích stejně. To byla další výhoda pro vládce, stačilo se prostě připojit. 

Proces christianizace začínal u panovníka a jeho nejbližších - rodiny a družiny. Jednalo se o vrstvu, která si mohla dovolit zříci se starého miru, stát se dobrovolnými vyhnanci, neboť vydědění se pro ní neznamenalo trest, ale konečně volnou ruku pro své plány. Odtud pokračoval mezi lid, který si ale alespoň na vsi udržoval zvyky spjaté s nižší mytologií a kultem předků. Lid měl od „začátku světa“ podporu od bohů, zachovával mir napravoval chyby, zřeknutí se toho všeho mělo za následek nejistotu. Tu mělo zahnat nové náboženství, ochrana Boha nebo Krista nebo rozličných patronů. Nutnost přijetí křesťanství pro potřeby státu vysvětluje např. podivnou skutečnost, proč český kníže Boleslav propagoval kult světce Václava, kterého sám zavraždil. Vražda Václava, který namísto českého státu prosazoval připojení se k německé říši, i následné provozování jeho kultu patřily jednoduše mezi státotvorné činy. 

Křesťanství v rukou raně středověkých vládců prodělalo proměnu. V Římské říši představovali křesťané rovnostáře, neuznávali světskou vládu císařů a jako protistátní živel byli pronásledováni. Známé příklady hovoří o mučednících, kteří šli s takovou radostí na smrt, protože uvidí svého Pána, že jejich popravčí ovlivnění takovým nadšením se nechávali na místě pokřtít, aby mohli zamířit za nimi. Středověká christianizace měla za úkol odstranit rodovou společnost, a s ní i její rovnostářství ve prospěch osobní vlády. Druhý odklon od prvotního učení spočíval v odmítnutí pacifismu. Raní křesťané se důsledně drželi pravidla o nenásilí, středověcí válečníci si z antiky osvojili příběh o vidění císaře Konstantina Velikého. Tomu se před bitvou o císařský trůn zjevil ve snu zlatý planoucí kříž s nápisem „V tomto znamení zvítězíš“, a tak se také stalo. Kříž místo symbolu spásy zaujal místo vítězného znamení. Kněží pak před bitvou přežehnávali nastoupené válečníky křížem, kterážto praxe se udržela do nedávné doby, kdy různí kněží posvěcovali děla a tanky a žehnali vojákům směřujícím na frontu. 

Proces šíření křesťanství procházel různými peripetiemi. Fríský kníže Radbod stál jednou nohou v křestní kádi, když se zeptal, kde se nacházejí jeho předkové. Samozřejmě že v pekle, zněla netaktní odpověď a Radbod raději zvolil život v hříchu, jen aby se po smrti setkal s členy svého rodu. Křest přece znamenal rozloučení se s rodem, porušení krevních svazků, které stály pod patronací starých bohů. Radbod ještě nebyl tak daleko od svého rodu a kmene, aby se toho odvážil. 

Nábožensky tolerantní Vikingové byli svolní ponechat v křesťanské víře i své krále, jen když budou i nadále plnit své náboženské funkce. Norský král Hákon Dobrý⁸⁾ vychovaný anglosaským králem Aethelstanem v křesťanské víře mohl soukromě praktikovat víru, získávat své příbuzné a vybrané družiníky, ale sedláky se mu získat nedařilo. "Tvého boha neznáme, nevíme, kam by nás mohl zavést," tvrdili. Mohl stavět kostely, ale ty zůstávaly prázdné. Každý norský král se musel podle starých zvyků účastnit obětních slavností, "za úrodu a mír", vyhnout se jim nemohl přes své přesvědčení ani Hákon. Snorri zachycuje událost, kdy Hákon přežehnává nápoj v rohu křesťanským znamením kříže a jarl (vikinský šlechtic) Sigurd to pobouřeným sedlákům prezentuje jako znak Thórova kladiva, pohanského symbolu. Král si mohl dělat a myslet, co chtěl, ale musel plnit funkci nejvyššího obětníka a zprostředkovatele s božským světem, aby mohl mír nadále fungovat. Této odpovědnosti se nemohl vyhnout jak Hákon, tak staří švédští králové, kteří byli v případě špatných let a špatné úrody obětováni bohům. Podle Švédů plnili špatně funkci zprostředkovatelů božského požehnání a museli přepustit místo schopnějším. Ostatně i Hákonovi hrozilo, že bude obětován, když odmítl na slavnosti pozřít zvířecí obětiny. 

Pozůstatek pohanské funkce knížete vyjadřuje daň zvaná tributum pacis, daň z míru, dnešní terminologií de facto daň z hlavy, kterou vybíral Boleslav I. od svobodných Čechů. Lid platil za to, že panovník zprostředkovává Boží požehnání své zemi a chrání zemi před nepřáteli, tedy chrání mír i v dnešním významu. Ve Švédsku zavedl tuto daň podle ságy o mýtických předcích královského rodu bůh Ódin, za to „lid chránil před válečným nebezpečím a konal oběti za úrodný rok“. (Královské ságy, s. 22) I historičtí králové jednající podle zavedeného zvyku inkasovali daň, a za to jako nejvyšší obětníci museli zprostředkovat ono boží požehnání v podobě. dobré úrody vůbec prosperity země. Stejně jako u příhody norského krále Hakona nevadilo Švédům, pokud král přestoupil na křesťanství, ale pokud pak odmítl vykonávat oběti. Ódin z mýtické ságy odešel do zásvětí, odkud shlíží na svůj lid a řídí ho: „Dokud byl mezi nimi, vládl dobře, tím lepší musí být jeho rozhodnutí z Božího světa. A tak Ódin jako by byl stále s nimi.“ (Královské ságy, s. 23) 

Dynastie odvozující původ od Ódina uprchla do Norska, kde ovšem po r. 1000 začalo vítězit křesťanství a pro pohanské bohy nebylo místo. Role věčného krále, který řídí lid a propůjčuje svou moc aktuálnímu králi, se ujal světec. Je jím svatý Olav, norský král, který padnul v boji o trůn r. 1028. Záhy po smrti se začaly množit zázraky, v místě jeho hrobu vytryskl pramen léčivé vody, jeho tělo netlelo. K hrobu Olava proudily davy poutníků, tradovaly se obligátní legendy o slepých a chromých, kteří odešli vyléčeni po svých, a Olav mohl být v příštím století svatořečen. Z titulu patrona země jsou nejstarší norské zákony jsou posvěceny Olavovým jménem. Jedná se o další paralelu k české státní ideologii, kde tuto funkci věčného krále, rex perpetuus, vykonává svatý Václav. Ve prospěch Čechů, nebo jak se titulovali, „čeledi svatého Václava“, zasahoval patron i fyzicky v bitvách s vnějším nepřítelem. Ve válce s císařem Lotharem nechal Soběslav I. nést kopí Václavovo kopí, nad kterým byl prý světec v průběhu bitvy spatřen. Pomoci měl Václav i v bitvě u Kresenbrunnu r. 1260. 

Řízení míru, kdysi samosprávné instituce, převzal osobně světec a patron země. Lid se měl stát pasivním objektem poslušnosti pozemského vládce, jemuž patron moc propůjčoval. S prosazením královské hodnosti, kterou má král přímo od Boha či Krista, pak i idea zemského patrona ustupuje do pozadí. Ke královské hodnosti náleží větší míra autokracie, král nemá moc propůjčenou od patrona, vykonává ji sám za sebe. 

Křesťanství se neuchytilo tam, kde se šlechtě nepodařilo vyniknout nad kmen, kde nebyl založen stát. Pokud u polabských Slovanů stál místo knížete v čele kmenu kněz nebo dokonce oficiálně pohanský bůh, nejednalo se zrovna o adepty konverze. Polabští Slované zůstali bez křesťanství i bez státu a vposled i beze všeho, protože bez vojenské moci státu se neuměli ubránit rozpínání německých států ze západu a Polska z východu. 

Zvláštní případ přijetí křesťanství představuje Island. Před r. 1000 zde platila pravidla předstátní společnosti. Adam Brémský v kronice hamburského arcibiskupství píše, že Islanďanům „nevládne král, ale zákon“ (Dějiny Islandu, s. 46). Islandský zákon, „lög“, zahrnoval zákony a právo a jejich projednávání na althingu (germánský „lög“ tedy v tomto případě nejblíže odpovídá slovanské pravdě). 

Předstátní systém by fungoval i dál, kdyby norský král Olav Trygvasson, horlivý křesťan dosahující v praxi kvalit těch nejostřejších inkvizitorů, nepohrozil vojenskou výpravou a popravou islandských rukojmích, pokud Islanďané nepřestoupí na novou víru. Na althingu, sněmu všech Islanďanů, se objevili misionáři s tímto vzkazem a po jejich boku několik čerstvě pokřtěných Islanďanů. Předseda althingu si ponechal čas na rozhodnutí a druhý den stanovil přijmout formální křest s tím, že bude možné soukromě praktikovat starou víru. "Mějme všichni stejný zákon a stejné vyznání," nabádal, "neboť by se dozajista ukázalo, že kdybychom rozbili zákon, rozbili bychom i mír." (Dějiny Islandu, s. 56). Zákon musel být jeden, měl za úkol udržování harmonie, dva zákony ale musí znamenat boje, chaos a konec míru. Britské území osídlené Vikingy bylo nazýváno Danalög - území dánského zákona. Ani vikinští kolonisté nemohli smísit svůj zákon s anglosaským. 

Islanďané tedy přijali oficiální nový zákon, ale s tím, že mohou soukromě praktikovat původní rituály. Vlastně to byla obrácená situace než skandinávských králů, kteří se museli účastnit obětí, ale věřit v jiného Boha. Islanďané museli praktikovat křesťanské rituály, aby nebyla narušena jednota, ale v soukromí si mohli dělat a myslet, co chtěli. Přijetí křesťanství zdola, nikoli shora (podobně jako v Irsku) a absence přímé královské moci přispěla k tomu, že původní náboženství nebylo pronásledováno. Pohanské mýty sbírali a sepisovali církevní hodnostáři (jako jedni z mála byli gramotní) a mytologické spisy z Islandu tvoří po Indii největší dochovaný repertoár indovevropské mytologie vůbec. 
 

DEMOKRACIE?

Demokratické instituce jsou považovány obecně za dědictví antiky a nejvíce Řecka. Pojem parlament od latinského parlare - řečnit, senát od slova řeckého senex - staří (a tím pádem moudří), pojem ústavy od Platónova spisu atd. 

Římské, kontinentální právo je kombinováno s právem anglosaským, dědictvím germánských rodových institucí (odtud soudy s porotou složenou ze zástupců lidu apod). První parlament na světě pak prý funguje na Islandu pod jménem althing, když se Islanďané na lokálních thinzích rozhodli uspořádat k r. 930 thing pro celou zemi. Rozhodnutí sněmu v rodové společnosti neměl kdo prosadit, když ještě neexistovaly státní instituce. K tomu připočítejme krevní mstu vyplývající z rodových závazků a vychází nám neustálé boje. Takováto "občanská válka" mezi rody zmítala Islandem 13. století takovým způsobem, že část Islanďanů nabídla vládu nad ostrovem norskému králi, aby vahou svojí moci vraždění zastavil. 

Je otázkou prestiže se přetahovat, zda demokracii zavedli Řekové nebo Germáni. Ke dnešní demokracii mají ale obě dvě společnosti ještě daleko. Evropská demokracie pochází z ještě jednoho zdroje, a to ze samosprávy středověkých měst. Městská rada a soudy řídily město, řemeslníci a obchodníci potřebovali svobodu pro svou činnost, města se ráda obešla bez všelijaké vrchnosti. Prosazením ideálů Francouzské revoluce, kde buržoazie (z fr. burgeois – měšťan) odřízla od moci středověké stavy šlechtu a církev. 

Srovnání života s převládajícími aspekty rodové společnosti a středověkého města nabízí nizozemské Frísko. Frísko byla špatně dostupná, bažinatá země, jejíž de facto nezávislá území ovládal nějaký místní klan. Válečné výpravy šlechty i králů do Fríska končívaly dost často potupně. Od 13. století se jednotliví fríští vladykové scházeli ke sněmu, kde řešili, nebo spíše rlumili, místní spory. Sjednotit a dohodnout se uměli Frísové pouze proti vnějšímu nepříteli, aby se pak věnovali starým vnitřním konfliktům, kterýžto stav věcí nazývali „frískou svobodou“ (Friese vrijheid). 

Na severu sousedilo s Frísy saské město Groningen, na jehož klid prý pohlíželi Frísové se závistí. Měšťané podle středověkých městských pravidel řešily spory soudně a ne koloběhem krevní msty nebo souboji. Město nevysílalo ozbrojené tlupy za účelem loupeží, ale prosperovalo díky řemeslům a obchodu. Groningen přijímal Frísy prchající před neustálými boji, hostil fríské sněmy a soudy, aby je nemohli rozehnat fríští vladykové nespokojení s jejich rozhodnutími. Město začalo fungovat i jako fríské ekonomické centrum a dolnosaský dialekt němčiny začal vytlačovat dialekty fríské. Gronigenské městské právo má k dnešní demokracii blíže než fríská anarchie, podobně jako začali mít Frísové blíže k saskému městskému právu než k vlastní „demokracii“. 
 

DODATEK - CIKÁNI/ROMOVÉ

Dnešním praktickým příkladem fungování předcivilizační, rodové společnosti jsou Cikáni/Romové. Do Evropy přišli v době, kdy již všude fungovaly státy a sami neměli sil dobýt si území pro stát vlastní. Když neexistoval vlastní stát, neexistoval ani prvek, který by jejich rodovou společnost rozbil. Konflikty na území cizích států naopak vedly k utužení rodových pout, protože pouze v rámci rodu se bylo možno účinně bránit. Rodová pouta se začala uvolňovat se začleňováním do okolní společnosti, s přijímáním jejích pravidel, ale i tak zůstávají stará rodová pravidla dobře patrná. 

V rodové společnosti je rod základem, je víc než jednotlivec, vše se točí kolem něj, a zájem o další okolí se nachází až kdesi v dáli. Rodům náleží v různých jazycích různě znějící jména, ale význam je vždy stejný - "Lidé". Člen rodu je pak prostě "Člověk", nečlen rodu nese nějaké divné jméno. Indiáni označovali Evropany jako "Bílé tváře", Indiáni byli Vikingy nazýváni pro změnu "scraelingové" - "Ubožáci". Jménu Rom přísluší samozřejmě také význam "Člověk". 

Pakliže je rod tím nejzákladnějším, potupení jednoho člena rodu se stává záležitostí všech. Z toho pramení krevní msta, kdy vraždu jednoho člena rodu je možno smazat vraždou člena rodu, z kterého pochází vrah. Nezáleží, zda odvetné zabití odnese vrah nebo člen jeho rodu, který je v tom nevinně. Když se odveta podaří, cítí se i druhý rod být povinen krevní mstou - a tak pořád dokola. Staří Germáni zabraňovali koloběhu krevní msty tak, že za zabitého byla dohodnuta oběma zainteresovanými rody peněžní částka (tzv. wergeld), která měla vinu vraha smazat. Pokud se vzájemnému vybíjení zabránit nepodařilo, ocitala se společnost ve vážné krizi. Isabel Fonsecová v knize Pohřbi mě vestoje rozvádí podobný aspekt ohledně nadřazení rodu nad jednotlivce. Jeden Rom měl být odsouzen do vězení, „protože však měl jako jediný z rozsáhlé rodiny práci a čtyři vlastní děti, rodina se poradila a nabídla místo něj mladšího bratra.“ (s. 29) 

Z rodových závazků přirozeně vyplývá dědictví pozitivních i negativních svazků. Tacitus: "Přejímat nepřátelství i přátelství jak po otci, tak po příbuzném je povinností." (I.,21) Ukázkou takové normy v dnešní době jsou násilné až krvavé srážky cikánských klanů v rámci oblasti, kterou obývají. Romské děti se ve školách občas odmítají mezi sebou bavit, protože jejich rodiny se přece spolu odnepaměti taky nebaví. 

Rod byl přirozeně základním rysem identity člověka. To je třeba mít na zřeteli, když konfrontujeme identitu členů rodové společnosti s identitou naší, která klade na první místo většinou národ. Dobové prameny např. nabízejí nelichotivé obrázky barbarů, které se vymykají normám civilizovaného etnika. Při obléhání Paříže Vikingy zaplatilo město jistému Sifridovi značnou částku za to, že jeho vojsko odtáhne. Vikingové ale pokračovali ve válečných akcích dále. Podobně např. Hunové vzápětí poté, co uzavřeli mír, útočí na jiné části území, jindy při útoku Hunů na Řím nebo jiné barbary bojuje část Hunů proti útočníkům atd. Historik Thompson: „Hunové, ačkoli vyvrátili království Ostrogótů, bojovali i při jeho obraně. Při svém prvním velkém úspěchu byli tito noví barbaři rozděleni a stáli proti sobě. A tak to pokračovalo po celé období,…, tuto okolnost jejich současníci zaznamenávali s údivem i zadostiučiněním.“ ⁹⁾ Jejich údiv vycházel ze zažitých norem vlastní společnosti, kdy byl občan podřízen státu a nemohl beztrestně jednat proti němu. Naopak různé barbarské rody nebo kmeny podnikaly vlastní politiku založenou na své vlastní vůli. Rody stejného etnika mohly praktikovat „občanskou válku“ jako na Islandu 13. století, mohly tedy stát proti sobě i ve válkách cizích států. Civilizované státy byly zvyklé na jednoho vládce a jedno vojenské velení, pokud Řím uplatil část Hunů, aby zastavily útoky, jiných hunských rodů se taková dohoda vůbec netýkala. Stejně tak se dohoda Sifrida s Pařížany, kterou sám za sebe skutečně dodržel, netýkala dalších Vikingů. Ruský stát se proti nájezdům Tatarů bránil rovněž uplacením části z nich, kterým daroval půdu na hranicích a privilegia výměnou za obranu Ruska. 

Nápadnou a často reflektovanou normou rodové společnosti je maximální uctivost vůči hostu. Podle Tacita: "Odehnat někoho od prahu, ať je to kdokoli, je považováno za hřích - každý nabídne pohostinství tak nákladné, jak odpovídá jeho možnostem. Když jsou zásoby vyčerpány, ukáže dosavadní hostitel cestu k dalšímu a hosta k němu dovede... Jsou přijati se stejnou laskavostí." (I, 21) Stejně se o Germánech zmiňuje Caesar: "Ublížiti hostu pokládají za hřích; kdo přijde k nim z jakéhokoli důvodu, toho brání před příkořím a pokládají za nedotknutelného; hostům jsou otevřeny všechny domy a každý se dělí s nimi o potravu." (VI., 23,9) A podobně mytologická píseň Výroky Vysokého, která ústy vikinského boha Ódina shrnuje morální kodex vikinské doby: "Dárci buď zdar! Host do domu vešel: kam sednout si má? Netrpělivý je, kdo na prahu musí čekat na čestné pozvání. Vody potřebuje, kdo jak host přišel, utěrky a uvítání, laskavosti, vlídného slova, odpovědi a odmlčení." (Edda, Výroky Vysokého, strofy 2 a 4) 

Pohostinnost přetrvává i u Cikánů. Fonsecová uvádí na příkladu albánských Romů: "Bylo povinností každého Cikána poskytnout své pohostinství a materiální pomoc komukoli - ideálně, ale ne nezbytně ze stejné skupiny -, kdo o ni požádal." (s. 27) Cikánský písničkář Ačo Slepčík potvrzuje, že klasické české pohoštění čajem a sušenkami by v případě Romů znamenalo smrtelnou urážku. 

Rovnostářská rodová společnost si vládla pomocí sněmů, jeho pozůstatkem je u olašských Romů tzv. romský soud, kris romani. Soudí prohřešky proti vlastním pravidlům, jako nejtěžší trest může stanovit vyobcování ze společnosti. Vyhnání z rodu nemívá u Olachů už tak těžký dopad jako ve starých dobách, kdy člověk zbavený své společenské opory musel zápasit o holé přežití. Např. islandské zákoníky zakazovaly i pomoc těmto vyhnancům a trestaly ji, naopak zabití vyhnance odměňovaly. Další funkcí romského sněmu je volba olašského barona, hlavy jejich společenství. Spojitost s volbou představeného kmene u starých Slovanů nebo Germánů je očividná. 

Jméno "Člověk" nese s sebou ohromný symbolický význam ve vztahu k okolí. Jestliže "Lidé" jsme my a ti lidé okolo "Lidmi" nejsou, nejsou nám tak úplně rovnocenní. Zatímco ve vlastní společnosti je "Člověk" vázán silnými pravidly a závazky, okolní svět i s jeho lidmi se stává objektem kořistění. Tak se mohli stát Vikingové pro okolní svět synonymem lupičů, zatímco krádež v rámci vikinské společnosti byla trestána smrtí. Války starých Germánů, Slovanů nebo Keltů mezi sebou navzájem, s jinými pohanskými národy a civilizovanými státy Říma a Byzance je nutno posuzovat s těmito souvislostmi. Stejně tak i vztah Cikánů k většinové společnosti, kde okradení "gádža" nenese žádný znak viny. Cizí společnost je vítaná jako zdroj příjmů, ať už ve formě tributů (jak se tehdy nazývalo výpalné) braných od Říma a Byzance pohanskými kmeny nebo sociálních dávek braných Romy od státu. V romských pohádkách figuruje jako hlavní hrdina člověk/"Člověk", který svou chytrostí nebo umem vyzíská něco na úkor cizího okolí (v kontrastu morálního poselství od českých pohádek, kde vítězí dobro nad zlem). Jak si s tím cizí společnost poradí, není podstatné. 

Kořistění okolního světa nemusí probíhat pouze násilnou formou, k vylákání peněz se nabízejí i vtipnější způsoby. Cikáni prosluli překupnictvím koní, když dovedli z polochcíplého koně vytvořit dojem šampióna. Než nový majitel zjistil skutečný stav, Cikáni byli pryč. Romové kočující ve středověké Francii a Španělsku nechávali pokřtít svoje děti, kterým jejich kmotr věnoval křestní košili a nějaký peníz. Rodiny pak využívaly této nezvyklé štědrosti i v dalších městech, kam zavítaly. Stejně se už předtím ve Francii chovali Vikingové. Jeden z nich se chlubil, že ze svých křtů nasbíral bezplatně jednadvacet bílých plátěných košil. 

V pokročilém stádiu kořistnictví se stává prestižním úkolem zajistit si živobytí z práce okolní společnosti. Tacitus o válečných družinách: "Víc práce by ti dalo přemluvit Germány, aby obdělávali půdu a čekali na sklizeň, než aby vyzývali nepřátele k boji a sklízeli zranění. V jejich očích je leností a zbabělostí dobývat v potu tváře, k čemu si můžeš pomoci krví."(I.,14) 

Podobně u Cikánů: "Aristokratická etiketa navíc žádá, aby to vypadalo, že svého majetku nabyli bez námahy, což ostře kontrastuje se zásadami tvrdé práce a šetrnosti, ve které věří necikánský svět. A tak když Niku nemohl své jmění déle udržet před sousedy v tajnosti, začal je zlehčovat. Lživě prohlásil, že všechno vyhrál v kostkách." (s. 29) Germánský kmen Gepidů - v překladu "Lenochů" si pravděpodobně vysloužil své jméno od Gótů za to, že se po svém usazení v Karpatské kotlině začal věnovat zemědělství. Zřejmě to byla právě také "aristokratická etiketa" Germánů oné doby, která vyžadovala získat obživu prostřednictvím vpádu za Dunaj do byzantské Thrákie, než ji v souladu se zásadami tvrdé práce "dobývat v potu tváře". 
 

***

Popis kriminálního chování Romů se samozřejmě rovná píchnutí do vosího hnízda. Romští a lidskoprávní aktivisté kladou vzájemnou nevraživost na vinu většinové společnosti, její xenofobii nebo přímo rasismu, romskou kriminalitu nejčastěji obcházejí mlčením nebo bagatelizují. Většinová společnost reaguje na obvinění ze svého údajného rasismu právem rozhořčeně. Nejde jí samozřejmě o barvu pleti, ale o postižení kriminálním chováním té části(!!!) Cikánů, která jim tímto škodí a ubližuje. A pakliže snaha o nápravu vzájemných vztahů má vycházet z tohoto chybného základu, údajného rasismu, většinová společnost takový styl nápravy logicky odmítne. 

Mým úmyslem nebylo zavírat oči, ale ani přisuzovat Cikánům jejich chování jako "vrozené" a "zlé". Romové se chovají tak, jak předepisují pravidla jejich společnosti, jak se ve své době chovali např. Germáni nebo Slované. Dělení světa na čiré dobro a zlo, bílé a černé – ve smyslu barvy pleti nebo podle vlastností - jde mimo mě. 

Při hledání modelů soužití je nutné zjistit pravé příčiny neshod, skutečné rozdíly, které činí problémy, nebo jevy, které mohou pomoci, a s nimi dále pracovat. V rodových společnostech fungoval např. institut daru, pomocí kterého se navazovaly vztahy s okruhy cizí společnosti mimo vlastní mír. Obdarovaný člověk nebo rod se cítil silně zavázán a cítil povinnost obdarování nějakým způsobem splatit. Odmítnout přijmout dar znamenalo těžkou urážku, dárce by to chápal tak, že obdarovávaní nestojí o jeho náklonnost a přátelství. Pokud obdarovaný přijal dar i s vědomím, že ho nebude mít jak splatit, mohl nabídnout už pouze sám sebe (a svoji duši). S tímto chováním se setkali španělští dobyvatelé amerického kontinentu. Indiáni jim za jejich levné cetky nabízeli hromady zlata. Indiáni totiž neznali skutečnou cenu pro ně neznámých darů, proto za ně nabízeli zlato ohromné ceny, aby se nemuseli cítit být zavázáni osobně, svojí duší. Při kontaktech s Romy se dá institut daru velmi dobře využít. Jako dar funguje např. ničím nevynucená pomoc, jednoduché zeptání se, jestli nepotřebují ukázat cestu. Oplátkou jsou opakovaná slova díků (popř. opakovaná formule "dobrý člověk"). V sousedských vztazích jsou pak ničím nevynucené pozvání na láhev alkoholu a přátelské přijetí příslibem dobrého soužití rozumného řešení konfliktů. 

Poznámky: 
1) Wolters, Reinhard: Římané v Germánii. Vyšehrad, 2002. s. 111. 
2) Figes, Orlando. Lidská tragédie, Ruská revoluce 1891-1924. BETA, 2000. 
3) Široký výčet kamenných stolců podává Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. NLN, 1998. s. 342-344. + N. Profantová, M. Profant: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Libri, 2004. s. 95-96. 
4) Tato částka je doložena z ukončení války s Franky z let 805-06, časem si tribut nárokovalo Bavorsko, Východofranská říše a Sasko. Zda-li částka pro dobu knížete Václava zůstala beze změny, se s jistotou neví. 
5) Bartoněk, Antonín: Odysseové na mořích historie. Mladá fronta, edice Kolumbus, 1976. s. 53-54. 
6) Podrobnější a fundovanější vysvětlení in: Počátky Přemyslovců, kapitola Přijetí křesťanství na s. 297-311 a 439-440. Shrnutí pak Vznik Velké Moravy s. 127-130, a příloha "Pravda Moravanů", s. 202-206. 
7) Vznik Velké Moravy s. 205. 
8) Sága o Hákonu Dobrém, in: Královské ságy, s. 105-110. 
9) Thompson, E.A.: Hunové. Edice Dějiny národů, NLN, 1999, s. 37. 

Hlavní literatura: 
Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1998. 
Třeštík, Dušan: Vznik Velké Moravy. NLN, Praha 2002. 
Fonsecová, Isabela: Pohřbi mě vestoje - Cikáni a jejich pouť. Slovart, 1998. 
Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. NLN, Praha 2001. 
Sturlusson, Snorii: Královské ságy. Albatros, Praha, 1980.