Václav Břicháček: Jabné aneb poslání university

Krátce po začátku našeho letopočtu vypuklo v Judei opět jedno ze židovských povstání proti Římu. Císař Nero pošle konsula Vespasiana – pozdějšího římského císaře a zakladatele rodu Flaviovců, aby povstání potlačil. To se skutečně stane, ale před rozbitím Jeruzalema a zničením Chrámu dojde ke zdánlivě nepatrné episodě. Poslyšme, jak ji s básnickou licencí popisuje L. Feuchtwagner ve Válce židovské (zkráceno a volně parafrázováno):
Do Vespasianova hlavního stanu v Caezareji přišel stařičký, nadmíru vážený židovský pán, Jochanán Ben Sakkaj, rektor chrámové univerzity, vrchní soudce v Judeji, nejvyšší doktor jeruzalemský. Uprchl z Jeruzalema, který je zřejmě ztracený a brzy bude dobyt.
Požádal maršála o rozmluvu a Vespasian ho k sobě okamžitě pozval. Stařičký doktor stál před Římanem a řekl: „Přišel jsem, konzule Vespasiane, abych s vámi promluvil o míru a podrobení. Nestojí za mnou žádná moc. Moc v Jeruzalemě mají Mstitelé Izraele, ale zákon není mrtev a já přináším pečeť nejvyššího soudce. Není to mnoho. Ale nikdo neví lépe než Řím, že velikou říši lze natrvalo udržet jen právem, zákonem a pečetí, a proto snad to není ani málo“. A začne vyjednávání...
Joachán nabídne: “Dám vám list a pečeť, že Velká rada a jeruzalemští doktoři se podrobují římskému senátu a lidu. Za to prosím o jedno: Určete mi malé město, kde bych založil universitu, a dejte mi svobodu učení.“ „Abyste mi tam zase kuli pikle proti Římu,“ usmíval se Vespasian. Jochanán ben Sakkaj: „Zasadím droboučkou snítku z mohutného stromu Jeruzaléma. Dejte mi, řekněme, městečko Jabné. Jabné, to bude takhle maličká univerzita.“ Gesty ukazoval, jak nepatrná bude jeho univerzita – přivíral a otvíral drobnou ruku – univerzita, která se vejde do jedné dlaně.
A tak se debatovalo, smlouvalo, vyjednávalo: „Jen několik učenců a malá univerzita. My nebudeme překážet vašim vojákům a vy nám dáte univerzitu Jabné. Takovou malinkou univerzitu...“ A tak se také stalo. Vespasian rozhodl: „Vystavím dokument schvalující vaši žádost a vy pak mně, můj doktore a pane, odevzdáte listinu s pečetí Velké rady, kterou stvrdíte, že se podrobujete.“ Vespasian hrál hru o příští císařství a tomu podřizoval svá rozhodnutí. Ben Sakkaj hrál hru o udržení zákona, jako předpokladu pro udržení židovského národa – ať bude jakkoliv poničen a rozehnán. Vespasian hrál o světskou moc s perspektivou několika let a Ben Sakkaj hrál o duchovní moc. S perspektivou, jak se ukázalo, téměř dvou tisíciletí.
Zakrátko byl Jeruzalem vyvrácen, Chrám zničen do posledního kamene a židovský národ rozehnán. V Jabné drobný stařec roztrhl svůj šat a posypal si hlavu popelem. Ale ještě téže noci svolal shromáždění. „Do dnešního dne měla jeruzalemská Velká rada právo vykládat slovo boží. Ode dneška má toto právo oprávnění rada v Jabné. Naším prvním úkolem je stanovit, kde jsou hranice svatého Písma. Chrám již neexistuje, celou naší říší je nyní písmo. Jeho knihy jsou naše kraje, jeho věty naše města a dějiny. Je nutno určit u každého písmenka, zda k Písmu náleží či nikoliv.“
„Naším druhým úkolem je natrvalo pro budoucí časy zachytit komentáře doktorů. Zaznamenáme šest set třináct příkazů na dobrý pergamen od začátku až do konce, oplotíme je a podezdíme, aby Izrael mohl na nich stát navěky. Nás jednasedmdesát, to je vše, co zbylo z říše Hospodinovy. Očistěte svá srdce, abychom byli říší trvalejší než Řím.“
Řekli amen. Ještě tu noc stanovili, že 24 knih je svatých. Vyloučili 14 knih, které mnozí za svaté pokládali. Byly mezi nimi ostré spory, ale oni všechno přísně zvážili, cítili se posedlí Hospodinem, když prováděli toto třídění, které mělo být závazné pro všechny příští časy.
Řím zmizel a zmizely další mocné říše. Slovo z Jabné žilo, řídila se jím nesčetná pokolení a tvořilo přes 19. století základ národa, rozehnaného po celém světě. Jedna malinká univerzita...
Dějinami lidstva šly jeden za druhým totalitní systémy a jejich totalitní pravdy. Proti nim se stavěli jedinci a malá hnutí – zdánlivě bezmocná, někdy až směšná. Hledali pravdu, hledali poznání a v nalezené pravdě stáli. Byli vždy v menšině, ale v menšině přemýšlející, hledající, tvořící a vyučující slovem a příkladem. Místem, kde se scházeli, byly opět malé univerzity – ať již jmenovaly nejrůznější názvy: školy, kláštery, akademie, obce, bottegy, spolky zasvěcených, kruhy přátel... Nebudeme je sledovat v dějinách – k tomu nemáme síly, vzdělání, ani čas. Podívejme se však na minulost, kterou jsme všichni prožívali a podívejme se na Lipnici.
Říká se, že česká tradice a česká kultura byly v posledních 50 letech přetrhány a zcela potlačeny. Ale právě naopak – celou tu dobu malé skupiny moudrých a vzdělaných tuto kulturu chránily a udržovaly. Mnohdy v podzemí, mnohdy jen v malém rozsahu a neveřejně a neustále s rizikem. Kultura se udržela, a naopak se rozvíjela. Rozvíjela se i netradiční výchova, která se opět opírala o české tradice: hledala sice poučení ve světě, ale nechtěla svět napodobovat. Chtěla přijímat podněty a využívat je pro vlastní a originální styl práce. Někdy se říká „je třeba svět kapírovat (= chápat), ale nikoliv kopírovat!“
Riziko však začíná hrozit dnes! Chceme dohánět Evropu, vidíme její techniku, materiální bohatství a řadu dalších úspěchů. Řítíme se do ní – a zapomínáme právě na kulturu. Ať jde stranou, ať se do ní neinvestuje, ať si knihy na sebe vydělávají, ať se nedotují divadla, ať se neinvestuje příliš do škol, do univerzit. Ať se školy  
předělají ve výcviková střediska pro rychlou přípravu odborníků, nezdržujeme se hledáním pravdy, debatami o její podobě, ale učme se investovat, vyrábět, obchodovat... Při tomto pojetí přijdeme o tu ohromnou zkušenost minulých desetiletí, kdy se vytvářela nová vzdělanost a vlastní kultura, právě ta může být naším vkladem do evropské kultury – a právě ji Evropa u nás hledá a jejím prostřednictvím do ní vstoupíme ne jako prosebníci, ale jako zcela rovnocenní partneři, kteří mají co nabídnout.
Znovu musí jít o hledání pravdy – společné hledání učitelů i žáků – o tvorbu, univerzální vzdělanost a výchovu všech, všemu a všemi prostředky. „Všechny finanční prostředky jsou marné, nejsou-li splněny požadavky duchovní a nemá-li člověk vůli sloužit celkové pravdě a jen jí a uskutečňovat tuto pravdu tím, že bude vycházet z ideje univerzity,“ říká K. Jaspers, když uvažuje o obnově německých univerzit po r. 1945. Univerzita nesmí být učilištěm pro „výrobu“ specialistů, ale místem, kde se hledá a snad i nachází pravda. Vraťme se na Lipnici. Jsem přesvědčen, že i zde vznikla jedna „malinká univerzita“, jedno Jabné. V obtížných podmínkách a navzdory moci tu vznikla škola. Škola všestranné výchovy, oddělené od oficiálních škol i od hlásané pedagogické teorie. Škola, kde se scházeli mladí lidé a pod vedením mladých instruktorů hledali pravdu. V prvé řadě pravdu o sobě – kdo jsem, co dokáži, zda překonám strach, malověrnost i nejistotu. Zda najdu své pravé já, zda překročím hradby, které jsem kolem sebe nastavěla a dokáži z nich vyjít ven či pozvat ostatní k sobě. Zda příjmu korektivní zkušenost života v novém prostředí, s novými lidmi, s novými poznatky i novými výhledy daleko za horizont mých omezených pohledů.
Hledala se zde pravda o světě, o tvoření sebe sama i tvoření pro druhé, o síle přátelství ve chvílích vyčerpání i rizika, ale i pohody. Hledala se síla lidského poznání i síla lidského díla. Hledala se síla pozitivních lidských činů i vztahů. Hledala se cesta poznání přírody i života člověka v přírodě.
Hledalo se poslání člověka – a hledali ho všichni; šéfové, instruktoři, elévové i účastníci. Někteří nacházeli, někteří nikoliv, ale všichni usilovali a vyráželi na neprozkoumané stezky.
Vzniklo dílo, které řadím do dějin české duchovní výchovy – i když si to asi jeho tvůrci neuvědomovali a asi by toto tvrzení odmítali jako velká slova. Vnější pozorovatel – a nejsem sám – však je o tom přesvědčen.
A nyní stojíme na křižovatce – tak jako celá česká kultura. Kudy vede cesta dál? Nesmírně lákavá je cesta do Evropy – napodobit různé směry, se kterými se setkáváme. Jít cestou dobrodružné výchovy, cestou Outward Bound, cestou alternativních škol. Je to lákavé – krásy Skandinávie, Alp, Pyrenejí, moří, velkých kultur a fungující společnosti. Anebo držet se Lipnice, promýšlet získané zkušenosti a hledat nové cesty ve vlastní tradici? Dopouštět se i chyb, dostávat se do potíží, třeba i obtížně hledat účastníky a s nesnázemi konkurovat desítkám organizací, které nabízejí snazší cestu.
Nevím, jaká budoucnost čeká lipnické hnutí. Nevím ani, zda se udrží. Vím však, že opustit stezku, kterou prošlapávalo, není možné a to ani tehdy, když ji pře sebou uvidíme jen v nejasných konturách. A proto přání může s pošramoceným srdcem v 7. deceniu: Buďme sví – tím budeme evropští (a mnozí se k nám budou chodit učit). A pamatujme na malé Jabné, které je nesmrtelné.